Ta, která roní slzy.

Víš, jakou chuť má svoboda?

Myslíš si, že je to ten hřejivý ranní paprsek slunce, jenž tě hladí po tváři a svým dotykem tě ujišťuje o příchodu nového dne? Protože víš, že bohové nad nestvůrami zvítězili a země se nepropadne do nicotného temna existence. Tvůj ubohý život má další den navíc k užívání, ale těch dnů už moc nezbývá v tvém krátkém, bezvýznamném životě. Nebo snad ten pocit, kdy, jak orel, roztáhneš svoje křídla a opustíš vše, abys letěl za voláním svého srdce? Zatraceně, možná je to i to zpropadené pivo a oblíbený flek, kam si usadíš svůj zadek.

Bohužel, kamaráde, takhle svoboda nechutná. Svoboda chutná trpce, jako činy, které na cestě k ní vykonáš.

Kapitola I.

Slunce už druhým dnem neúnavně pražilo. Chodilo pozdě spát a brzo vstávalo. Den byl tak horký, jak mrazivá byla noc. Zaklínačka žíznivě mlaskla a toužebně vyhlížela les, strom či jen kousek stínu, kde by si mohla na chvíli vydechnout.

„Čert aby ji... Zatracená královská wyverna,“ zaklela rudovlasá.

„Musí si hnízda stavět vysoko v horách na skalních útesech, kam se už těžko dostává,“ pokračovala, mluvíc si pro sebe. Sedět vzpřímeně v sedle ji stálo hodně úsilí. Přitom opatrně sundala plátno z levého boku a znovu vyprahle mlaskla, trápená žízní. Skoro všechnu vodu, kterou si vezla v měchu, už použila k vyčištění rány.

„Ta čubčí královna, ta přerostlá zmije, mě k tomu všemu zranila a ještě mě infikovala neznámou látkou.“ Vztekle prskala kolem sebe a poposedla si v sedle svého vraníka, aby lépe viděla na drápanec, který jí ta mrcha provedla. Pohled to nebyl pěkný. Rána už sice nekrvácela, avšak nepříjemně hnisala.

Horší než pohled byl ten zápach. Zaklínačka dobře znala vůni smrti, protože takhle páchli všichni bojovníci, kteří přežili boj, ale nedožili se dalšího východu slunce. Jindy by to řešila tak, jak ji učili. Její tělo však zamořil neznámý jed a nevěděla, zda by požité tonikum a hibernace nezpůsobily nežádoucí změny v jejím organismu. Urgentně potřebovala navštívit čarodějku nebo alespoň léčitele.

„No co, Mikeši,“ mírně popotáhla uzdu koni, „že ty ses ztratil a nemůžeš najít cestu?“

Nečekaným šustěním, jako když padá pytel, se i ona snesla na zem. Její poslední myšlenky patřily wyverně a tomu, jak zákeřné umí být – stejně jako ženy z rozmaru duše.

Kapitola II.

Mikeš, to vám byl panečku kůň! Takového byste na celé známé zemi nenašli. Ani ti nejurozenější šlechtici, ba ani ti nejbohatší sultáni neměli ve svých stájích koně, jakým byl Mikeš. Vypadal sice jako obyčejný havraní hřebec, menšího vzrůstu, nevzbuzující dojem výjimečnosti, ale byl výjimečný. Mikeš byl totiž jejím osudem. Důvod jeho výjimečnosti spočíval ve způsobu, jakým ho modrooká získala, ale to je příběh na jindy.

Ve chvíli, kdy rudovlasá dopadla na zem, Mikeš už závodil s větrem o závod. Rozběhl se širokou plání dolů údolím a doběhl až k okraji lesa. Byl chytrý jako lišák a učenlivý jako krkavec. Vždycky uměl najít lidi a také poznal bezpečnou cestu od té nebezpečné. Nejednou tím modrooké zachránil život.

Les byl jako každý jiný – voněl mechem, jehličím a rozmanitými květy. Vraník cválal lesem, jako by prchal před dravci. Netrvalo dlouho a u potoka našel muže, který seděl na břehu, bezstarostně si máchal nohy ve vodě a pískal si veselou melodii. Ani netušil, jaké dobrodružství na něj čeká.

Mikeš okamžitě upoutal jeho pozornost. „Ty jsi mi ale pěkný koník,“ řekl muž hlubokým, ale veselým hlasem. „Takový pěkný kůň, a sám? Tomu se mi nechce věřit. Kdepak máš pána?“

Mikeš zařehtal a pokynul hlavou směrem, kterým přišel. „Dobrá, dobrá,“ zvedl se neznámý muž s překvapivou hbitostí a zamyšleně si poškrábal zrzavou bradu. Přeběhl přes kmen stromu, který tvořil most mezi břehy, a opatrně uchopil uzdu. Když viděl, že se kůň nebrání ani neútočí, vyrazili

spolu směrem, kterým vraník přišel. Jenže Mikeš se ani nepohnul. Místo toho dal mladíkovi najevo, aby si na něj nasedl. Zrzek pochopil a svižně se vyhoupl do sedla.

„Ty tedy nejsi jen tak obyčejný koník,“ zasmál se cizinec, pohodlně se usadil, a v tu chvíli Mikeš vyrazil jako vítr. Zrzek pevněji sevřel uzdu a přikrčil se v sedle. Vítr mu šuměl kolem uší a obraz krajiny se pohyboval tak rychle, že si ani nevšiml, kdy se z lesů stala pláň. Cizincův smích se nesl krajinou celou cestu.

Mikeš se hnal k místu, kde rudovlasá upadla z jeho sedla. Žena ležela na stejném místě, kde ji opustil. Už z dálky ji bylo možné poznat podle jejích rudých vlasů, připomínajících plameny ohně, které vítr rozvál do všech stran. Kůň nestihl zastavit a cizinec už seskakoval z hřbetu, aby v tu chvíli klečel u zraněné a snažil se jí pomoci.

Kapitola III.

Ryšavec odvezl zraněnou do obydlí, kde žil. Skromný domov patřil sedlákovi a jeho ženě. O chlapce pečovali spolu se svou dcerou. Rodina připravila lůžko v nedalekém seníku, nacházejícím se kousek od stavení. Neměli mnoho, ale snažili se nabídnout zraněné co největší pohodlí.

Jejich dcera po tři dny a noci vyměňovala rudovlasé plátna a tlumila jí horečku. Zrzek byl vyslán na cestu k vesnické léčitelce. Zaklínačku po celý ten čas trápily noční můry a zdálo se, že jim nebude konec.

Rudovlasá stála na skále, jenž se nacházela v pralese. Vzduch, který dýchala, byl těžký, skoro nedýchatelný. Páchl a chutnal po síře. Skála, na které stála, se zachvěla stejně, jako pilíře víry každého rolníka při příchodu hladomoru či jiné boží rány. Zaklínačka pevněji sevřela jílec taseného meče a štít přitáhla blíže k tělu. Po čele jí stékal pot a pramínky kudrnatých vlasů se jí lepily k porcelánovému obličeji. Síla, která na místě působila, nesnesitelně drtila zaklínačino bytí. Skála se znovu otřásla, avšak tentokrát hlasitěji a bolestněji. Lupnutím kámen pukl jako hlava novorozence, na niž dopadla mohutná noha. Z trhliny se tryskem vyvalila hustá a toxická pára. Skála se, k modrooké smůle, rozlomila jen kousek od ní. Vařící pára zasáhla její tvář a oči. Zaklínačka už jen slyšela, jak se puklina zcela otevřela a země se pod ní propadla.

Jakmile svět znovu nabyl své podoby, rudovlasá si uvědomila, že spočívá v nejměkčím lůžku, jaké kdy poznala. První si protáhla prsty. Ke svému překvapení nenahmatala záhyby přikrývek, ale prsty hladila vlhké stébla trávy. Na kůži jí hřály horké letní paprsky. Vdechovala příjemné aroma jehličnatého lesa při rozbřesku. Tedy vědma milovala les nejvíce.

Pomalu otevřela oči. Po chvíli, jenž potřebovala k přizpůsobení slunečnímu světlu, si prohlédla okolí. Ležela uprostřed prázdné louky. Všude kolem ní se tyčil hustý les, temný jako sama noc. I přes hřejivé paprsky vše v dálce halila studená, neproniknutelná mlha.

Modrooká si sedla a překřížila nohy v sedu. Překvapilo jí nové oblečení, které jak živ neviděla. Na sobě měla tuniku v barvě levandule, utkanou z nejjemnější látky, jakou kdy nosila. Voněla ještě po mýdle, což v ní vyvolávalo nostalgické pocity, kterým nerozuměla. Kožené boty a kalhoty také nepatřily jí. Silné aroma nové kůže v ní vyvolávalo pocity destrukce a smrti, těm už bohužel rozuměla.

Louka jí naplňovala podivuhodným klidem. Mír a ticho, to bylo něco, co modrooká považovala za lidský mýtus. Byla to pro ni stejná báchorka jako polednice, kterou si matky vymyslely pro své

nezbedné ratolesti. Myšlenka míru a klidu pro ni byla stejně nesmyslná jako pohádky o věčném životě po životě. „Tohle bude nebe,“ ironicky si pomyslela. Nacházelo se tu vše, co bylo jejímu srdci blízké, a ještě něco víc. Ale ona nevěřila ani v tohle. Myšlenka nebe jí byla odepřena už před mnoha lety. Její oči sklouzly k hřbetu pravé ruky, kde měla vytetovanou hlavu syčící zmije. Na její porcelánové kůži had zářil jako vzácný smaragd.

„Cejch,“ zamumlala a její mysl sklouzla k té nejbolestivější vzpomínce. Z myšlenek ji vytrhl melodický dívčí hlas. „Často nás životní cesta vede peklem, ale každá cesta má svůj konec, kde zjistíš, že samotná cesta je cílem.“

Zaklínačka pohotově vyskočila a otočila se za hlasem. Instinktivně sáhla po jílci meče, avšak ten na jejím pásku chyběl.

Louka už nebyla prázdná. Najednou se před ní zjevilo malé jezero s křišťálově čistou vodou, ve které se koupala nahá dívka. Modrooká na první pohled poznala, že dívka se brzy stane ženou. Půl těla měla ponořené ve vodě a její malá ňadra byla zakrytá prameny dlouhých rusých vlasů. V jejích šedozelených očích se odrážela divokost a vzpurnost surového mladí. Zaklínačka si založila ruce na prsou a na tváři se jí objevil samolibý úsměv. „Ty a tohle místo nejste skutečné,“ pronesla klidným, ledově sebejistým hlasem. Za ta léta ji už máloco dokázalo vyvést z míry. Možná to bylo díky citové otupělosti, kterou v ní vyvolala její práce. Přeci jen tolikrát hrála šachy se smrtí a tolikrát sama byla jejím jezdcem. Nebo snad za to mohl život v cejchu. Vědma odpověď neznala a nepotřebovala ji znát. Potřebovala vědět, kdo je ta dívka a jaké nebezpečí s sebou přináší, nechtěla pannu podceňovat. Takové začátečnické chyby si nemohla dovolit. Podcenění soupeře stálo i lepší bojovníky jejich životy. Přeci jen tohle všechno vytvořila a ne jen nějakou iluzi, to umí kdejaký potulný kejklíř. Tahle iluze, jestli ji může nazývat iluzí, nesla emoce a vyvolávala vzpomínky. To neuměli ani čarodějové v té nejvyšší akademické věži.

"Pověz, zaklínačko," z přemýšlení ji znovu přerušila neznámá, "a co skutečné je?" z úst jí opouštělo hihňání uchovávající si tajemství. K odpovědi ji však panna nepustila. "Není-liž pravda, že vše, co vidíš, cítíš, ba dokonce i to, čeho se dotýkáš, řídí tvůj mozek? Řídí jej pomocí signálu, jenž někdo tak prostý jako ty nemůže pochopit."

Slova neznámé se rudovlásky dotkla víc, než byla ochotná přiznat. Podceňovali ji, co si pamatuje. Nevyrostla do výšky hodné bojovnice. Taktéž se vždy našel nějaký akademický krysák ve vyšívaném rouchu, žijící v nejvyšších komnatách věží, jehož řemeslo bylo v bezpečí čtyř stěn číst o životě jiných a chvástat se, zpochybňovat rozhodnutí druhých a poučovat o tom, jak by se zachoval on. Takoví umírali v nejbližší temné uličce nebo utíkali, když bylo potřeba riskovat vlastní život.

Zatla ruce v pěst a v mysli pannu proklínala velice nepěknými jmény. Dívka se jí neobyčejně dostávala pod kůži. Nemohla si pomoci. Rty stáhla do přímky tak rovné, jak divoké měla vlasy.

"Jsem tak skutečná, jak je skutečná zem, po které chodíš, nebo vzduch, který dýcháš." "Tohle je nějaký druh klamu. Našla jsi moje tělo v horách a teď pomocí triků se snažíš odhalit tajemství mé mysli," zavrčela přes zataté zuby vědma a svižně přišla k jezírku. Upřeně hleděla panně do očí.

Pohled to byl intenzivní, provrtávající i ty nejposlednější struny bytí. Rusovláska si však jen dál hrála se svými vlasy a přitom si broukala písničku:

Mokosh sedí, oči vidí, Soudí lidi, slyší vití,

Hluboko zvracením na cestu zasvítí, Zubatá svobodu všem nám zajistí.

Neboj se ty nic, každý jí spatří, dámu co mu patří, I na nás čeká smrt prostořeká.

"Kdo jsi?" slova opouštěla její rty pomalu a zřetelně. Oči rudovlasé ani na vteřinu neopustily děvčicu před sebou. Neupínala na ni svůj zrak proto, jak sličná byla, nýbrž ze strachu, že se dívka rozplyne a ona navždy zůstane na této dokonalé louce.

"Prý zrzaví lidé jako ty nemají duši, pověz mi, jaké to je být od přírody vyvrhel. Vlasy rudé jako oheň, kůže bílá jako sníh a po celém těle pihy jako divoká šelma, a k tomu všemu tě ještě znetvoří pomocí magie." Efrin mlčela. "Chudinko, tobě nedali ani šanci žít normální život, nakonec můžeš být ráda, že z tebe vycvičili zabijáka. Jako člověk by ses zmohla možná tak na děvku." "Kdo jsi?" přerušila ji vědma, přetekající vztekem. Její hlas se roznesl loukou a pokračoval dál i přes les.

Slova, která vyslovila, se modrooké začala vracet jako nekonečná ozvěna. Tam, kde jeden hlas utichl, začal znovu další. Netušila, zda přes rty unikl její hlas. Vědma se znovu instinktivně natáhla, tak jak nesčetněkrát předtím, po jílci meče, ale v okamžiku, kdy ruka sáhla do prázdna, si znovu uvědomila jeho nepřítomnost. Přitiskla ruce k uším nejpevněji, co to šlo. Zrak však stále upínala na pannu, která pokojně stála ve vodě a svými prsty rozčesávala své dlouhé rusé vlasy.

V té chvíli si vědma uvědomila, že hlasy nepřicházejí z okolí, ale z hlubin její hlavy. Zaklínačka už pozdě chtěla odvrátit svůj zrak. Děva jí už uhranula.

Hlasy ve vědmině hlavě nabíraly na intenzitě a každou vteřinou se zesilovaly, až do chvíle, kdy je rudovlasá nemohla snést a padla na kolena. Avšak jak mávnutím kouzelné hůlky hlasy ustaly a bolest přestala. Zůstaly jen tiché zvuky přírody.

"Není ti dovoleno se ptát! Jsi tu, protože já to tak chci, a ty jsi tu, protože jsi moje!"

Modrooké vyhrkly slzy. Jestli její vlastní hlas byl k nevydržení, tak co teprve hlas panny. Vůbec nepatřil k její líbezné tváři, čistý zvuk, jenž řezal duši stejně, jak střípky ledu řežou kůži, chladně a bolestivě. "Jsi zde, abys plnila mé rozkazy! Tak jak jsi byla vychována - Vrahu!"

Označení vraha v ní zapálilo oheň vzdoru i přes veškerou bolest, kterou pociťovala. Nenáviděla, když ji lidé považovali za nástroj jejich věcí. "Kdo jsi?" Netušila, jestli rty opustil vůbec její hlas. Nevěděla už naprosto nic. Panna se před očima změnila v ženu, ale přitom to žádná změna nebyla, jen jakoby se před zaklínačkou rozevřel závěs a ona viděla i to, co jí předtím zůstávalo skryté.

Před zraky stála žena, její rusé vlasy byly značně delší, zahalovaly už, ne děvčenská ňadra, a její tělo získalo venušiny křivky. Sice se netyčila do výšky, zato její přítomnost dusila každým nádechem. "Jak se opovažuješ ptát?" mučil modrookou hlas v hlavě v neustávající smyčce. Tam, kde už si myslíš, že není cesta, objeví se jiná. "Kdo jsi?" vlastní hlas ji dusil, ale i tak hořela touhou vzdorovat. "Kdo že jsem?!" hlas bezejmenné se zachvěl. Nad loukou se setmělo a hlasem ohlušujícím jak bouřka v dusné letní noci pokračovala. "Já jsem všechno, beze mě by nebylo chleba, ryb a ba ani tebe!" Vědma už pomalu ztrácela vědomí. "Proto patříš mně a proto uděláš to, co ti nařizuji," touto větou žena ukončila zaklínaččina muka.

Bytost již potřetí změnila svůj vzhled a stejně jak tomu bylo poprvé, tak i teď to proběhlo formou poznání v nepoznání. Modrooká hlasitě lapala po dechu. Nechápala, co se to kolem ní děje, přála si už jen konec.

Zjevila se před ní pohansky nahá stařena. Své rusé vlasy vyměnila za měsíční stříbro, drobné tělo působilo ještě drobněji, jak se ohýbalo pod tíhou let. I přesto v její vrásčité tváři šlo poznat tu sličnou pannu, jež se jí zjevila jako první.

"Musíš je zabít všechny!" stařena promluvila hlasem, jenž byl stejně vratký jako její kolena. "Musíš, protože trpí, moje děti," hlas se jí lámal pod návalem emocí. "Moje děti umírají, slyším je brečet,

volat mé jméno, cítím jejich strach, to, jak jim třese jejich malými těly, vidím temnotu, která je obklopuje. Zaklínačko, zab je! Zab je všechny!" zakvílela zoufalým vzlykem.

Rudovlasá vstala, těžce dýchala a nejistě zavrávorala. Svůj pohrdavý pohled upřela na stařenu. "Tak ty teď po mně něco chceš? Před chvílí jsi mě mučila a teď mě žádáš? A o co vlastně? O vraždu? K čemu tedy to všechno divadlo, proč ses mě hned nezeptala? Ani neodpovídej, určitě víš, že my lidi nevraždíme," rozčilovala se vědma.

"Prosím, toto je jediný způsob, jak nás můžeš zachránit," bedákala stařena. "Já ale nejsem vrah."

"Ale ty je musíš zabít! Každého Pojídače! Pojídače nevinných," hlas se jí zlomil a propukla v pláč, jenž třásl jejím křehkým tělem. "Nemůžeš to nechat být, musíš je zachránit, neodcházej zase."

"Co ty víš o mých důvodech k odchodu? Lidé samotní nás vytvořili, poté nás hnali a pomalu i vyvraždili. To, co chtěli, to jim patří. Už není moje povinnost je ochraňovat, teď si jdu za svým cílem."

"Zab je! Zab je všechny! A hlavně jejich pána! Slyšíš! Slib mi to!" Stařena teď už hystericky lapala po dechu mezi vzlyky.

"Nebreč mi tu, stařeno, nehraj mi na city. Falešné slzy pro mě nic neznamenají, nezískáš tím můj slib."

Zaklínači svoje sliby vždy pečlivě zvažují. Nedávají sliby jen tak na potkání. Jak všechno v jejich životě, i tohle se řídilo přísným kodexem. Slib je chápán jako neporušitelná úmluva a musí se dodržet i za cenu vlastního života.

"Slyšíš!" Hlas stařeny prasknul tichem jako blesk na obloze. Tělo podvědomě cuklo v očekávání další vlny bolesti.

Stařena těžce povzdechla. Teď už zaklínačka nevěděla, jestli před ní stojí panna, žena nebo stařena. Bytost se prolínala a každým mrknutím byla někým jiným. Nechala mezi nimi vyset dlouhé nepříjemné ticho.

"Je to tvůj osud, chtěli ti ho vzít, ale já si tě stejně našla. Svému osudu nemůžeš uniknout."

Vědmu slova zasáhla a probudila v ní něco, co bylo usazeno až velice hluboko. Celý život modrookou zužovala myšlenka, že lovení a zabíjení nestvůr není to, co pro ni osud připravil. Hledala své určení v těch nejvzdálenějších koutech země. Navštívila místa, o kterých vypráví jen legendy. Věděla, že byla zrozena k něčemu, čemu jí ještě nebylo dovoleno rozumět. Proto se vrátila, tohle ji volalo domů. Její osud.

"Slibuji."

Kapitola IV.

Z jejích rtů tiše vyklouzlo „slibuji“, zatímco byla nevědomá svého okolí. Otevřela těžká víčka. Okamžitě ji oslepilo ostré denní světlo, které bolestivě zasáhlo sítnici. S nepříjemnou bolestí si také vybavila sen o skále a tajemné trhlině. Uklidňujícím pohybem si promnula oči.

"Je vzhůru!" překvapil rudovlasou neznámý dívčí hlas. "Já to věděla! Ona to přežila! Slyšíte?!"

Modrooká po značné námaze otevřela jedno oční víčko a rozeznávala jen části toho, co měla před sebou. První rozeznala siluetu děvčete, které spínalo ruce v modlitbě a dětinsky poskakovalo radostí. Jak čas plynul, zornice se přizpůsobily ostrému světlu a začala rozeznávat i detaily dívky. Vlasy jí tkala sama noc, tváře jí rudě zářily od nadšení.

„Slyšíte?! Dala slib!“ šťastně zakvílela.

„Mlč ty hloupá,“ ozval se další ženský hlas, plný panovačnosti, kterému však rudovlasá nemohla najít majitelku. Opravdu se k smrti musela nacházet blízko, když nepostřehla další osobu v místnosti.

„Nevidíš, že ji rozrušuješ!?“ pokračoval panovačný hlas. „Jdi a přines nám raději jídlo a nechť je to jídlo vydatné a nasytí nás, přeci jen obě potřebujeme doplnit síly!“ Černovlasá dívka přestala poskakovat a znechuceně pohlédla směrem, odkud se ozval panovačný hlas. „Pamatuj, tohle je můj dům, moje pravidla a tady se o pohoštění žádá, neporoučí se.“ Nijak jinak už dívka neuznala existenci neznámé a v mžiku opustila seník.

Seník byl čistý, seno měkké a sladce vonělo. Mezi střešními trámy pronikaly sluneční paprsky, které dopadaly rudovlasé na kůži. Takových momentů si uměla vážit. Vědomí toho, že slunce už nikdy nemuselo zahřát její kůži, a opravdovost slunečních paprsků, které dopadaly na její tvář, vědmě připomínaly její vlastní smrtelnost.

„Selské děvče, ale co od takových... lidí čekat,“ dodala znechuceně neznámá, jako kdyby se ze svého šatu snažila setřást krysy.

S těmito slovy přisedla k vědmě na její provizorní lůžko tvořené z balíky sena. Tehdy ji vědma poprvé spatřila. Šaty, jež měla na sobě, prozrazovaly, že žena nouzí netrpí. Pestrobarevný šat se složitým vyšíváním měl bezpochyby hodnotu menší půdy. O prstenech a jiných cetkách, které lidé považovali za důležité a určovali podle nich svou hodnotu a důležitost ostatních, si modrooká netroufala odhadnout cenu. Ale kdyby tu místo ní byla šlechtična, tak by tu byli i ti nejkrvavější hrdlořezové, kteří se dají najmout.

Vůně sena překryla silné aroma parfémů. Vědmě sladká vůně nepříjemně stoupala do hlavy a způsobovala jí bolehlav. Zvyk lidí z měst, co nejvýrazněji přebít svou přirozenou vůni. Žena se snažila skrýt také to, jak jí zub času pomalu ohlodává tvář. Její vlasy v barvě kaštanů ztrácely svůj lesk a barvu, a stejně tak i její oči, které pozbyly jiskru a ideály mládí.

„Léčitelé,“ odplivla si vědma v mysli. Čím mladší byli, tím více jednali s povýšeností a nelibostí. Ukázkově dávali všem najevo, že žádný život není cennější než ten jejich. Určitě na to brali hodiny v učení. Za nemalé peníze jsou ochotní pomoci kdejakému nešťastníkovi a najmout se na jakoukoli práci. Modrooká si pamatovala svět, ve kterém léčitelé léčili ve víře, že si je vybrali sami bohové, aby zachraňovali životy. Cennější než zlato byla záchrana života a přízeň bohů. Samozřejmě užívali prestiž, již jim jejich řemeslo přineslo, ale neokrádali potřebné. Jenže to se změnilo, když do země dorazila nová víra.

Jen bohové vědí, odkud přišli, ale změnili okolní svět. Čistí, jak si říkali, a šlechtici, kteří jim naslouchali, rozhodli, že léčitelská řemesla už nejsou volně vykonávatelná. Ten, kdo je chtěl

provozovat, musel projít královskou akademií. Tragické rozhodnutí. Jelikož školné si mohly dovolit jen bohaté rodiny, jež čekaly návrat své investice. Léčitelé se od té doby sami sebe považují za ty nejdůležitější a nejvzdělanější lidi. Všechno tohle se nepříznivě podepsalo jak na chování, tak i na cenách.

Všechno tohle se nepříznivě podepsalo jak na chování, tak i na cenách. Pro šlechtice to byl pěkný přírůstek do pokladnic, a Čistí za svůj podíl založili svoje chrámy, kde za pomoci boží síly léčí své ovečky. Zcela zadarmo, ale jejich metody spočívaly v modlitbách a bylinném čaji – o žádné opravdové pomoci se nedalo mluvit. A tak Čistí získávali své ovečky. Přinášeli pocit jistoty a toho, že se o obyčejný lid konečně někdo zajímal zcela nezištně. Jenže, jak to bývá, nejdražší věci v našem životě jsou zadarmo.

„Zachránila jsem ti život, to hloupé děvče tě léčilo metodami, které pamatují jen staří barbaři,“ posměšně se zašklebila léčitelka. „Pokládala na tebe pijavice a mastila tělo těmi neuvěřitelně zapáchajícími mastičkami, jaké jsem kdy cítila,“ při té vzpomínce svraštila svůj prasečí nos.

„Pff, určitě to nebylo tak hrozné, jak ta tvoje smradlavá voda,“ pomyslela si vědma. Při myšlence na vodu ztěžka mlaskla a uvědomila si, jak žíznivá ve skutečnosti byla. Promnula svoje rty, které však byly tak suché, že při sebemenším pohybu bolestně popraskaly.

„Vodu,“ poručila si vědma. Vlastní hlas jí zněl cize a hrdlo ji svírala pichlavá bolest.

„Zubatá mi tvoji duši nedala jen tak zadarmo, těžce jsem musela bojovat,“ léčitelka žádost o vodu ignorovala. „Byla jsem nucená použít vzácné masti, kadidla z neuvěřitelných dálek a promluvit k duchům, jejichž hrůza by tě bezevšeho rozdrtila,“ žena si při svém vychloubání pečlivě prohlížela své ruce a nehty, které byly neposkvrněné jakoukoli prací či jinou námahou. To o svých rukou zaklínačka říci nemohla. Její ruce měly na každém kousku jizvu, spáleninu, či jinou deformaci z toho, jak se celý svůj život musela prát o další den.

„Když ten nešťastník dorazil se zprávou o tom, co se ti stalo, neváhala jsem ani vteřinu, vzala jsem svou léčitelskou výbavu a vyrazila ti na pomoc.“ V tváři hnědovlasé se zrcadlil soucit, avšak oči ji prozrazovaly. Jiskřila v nich lakota.

„Vandráci, žoldáci, bojovníci a zbojníci – ti se většinou potloukali sami světem. Byli pro léčitele jistým zdrojem peněz, jelikož v neznámém prostředí a vážně zranění si nemohli stěžovat, a tak si mohli účtovat kolik chtěli. Ve chvíli, kdy neměl nešťastník na zaplacení, našlo se u něj vždy dost cenností, a když náhodou nepřežil, jeho majetek se dal za pěkné zlaťáky prodat.

To je to, co tě hnalo – zlaťáky, ne můj život,“ proběhlo zaklínačce myslí.

Podvodnice, pokračovaly její myšlenky. Chce si přisvojit všechnu tu tvrdou práci, kterou vykonala děvčina. Oči modrooké vzplanuly hněvem – za svůj život viděly nespočet léčitelů na to, aby poznaly podvodnici. Sice její chování bylo ukázkové a bezpochyby zmátla spoustu lidí, ale její praktiky už nikoliv. Cejch ji učil mnoha dovednostem, hlavně těm, které potřebovala k přežití.

Takže věděla, že šarlatánka vodu za živou vodu vydává a modlí se do prázdna k svým prázdným bohům. Známe praktiky podvodníků.

Brali zlato od zoufalých rodin, které za uzdravení člena rodiny byly ochotné prodat i svou duši, stejně tak od nešťastných milenců či zhrzených mužů, kteří za návrat vlasů či erekce byli ochotni prodat i své jediné dítě. Ve chvíli, kdy jejich podfukářské praktiky nezabraly, svedli to na vůli bohů. Vztek pomalu ovládal rudovlasou – jestli něco nenáviděla víc než čaroděje a léčitele, pak to byli lidé, kteří se za ně vydávali. Zaplatit za podfuk přišlo vědmě vždy bezpáteřní a hodné smrti.

Modrooká se rozhlížela po seníku a hledala jílec svého meče. Celé její bytí jen toužilo po tom, aby podvodnici usekla hlavu a konečně ukončila ty její vychloubačné řeči. „Kdo jsi?“ promluvila znovu hnědovlasá. Vědmáků už po světě moc nechodilo, ale ti, kteří potřebovali jejich pomoc, je pokaždé poznali – ať už podle zbroje, tetování, které jim zdobilo ruku, v níž třímali meč, nebo díky veškeré

krve, jež na nich spočinula. Žena si se zájmem prohlížela zmíněné tetování, které zaklínači dostávali, aby nemohli opustit své řemeslo. Ať se vědělo až do konce jejich životů, jaké řemeslo je živí. Také to zaručovalo, že jste opravdový zaklínač – takový, který prošel závěrečnou zkouškou a přežil. Bylo zvláštní, že léčitelka nepoznala vědmáka, který ležel před ní. Sice je považovali za vymřelé, ale příběhy o nich žily dál.

Každý měl o tom prokletém tetování své teorie. Byly to však jen teorie. Pravdu znali jen mágové, kteří mladé absolventy tetovali, a ti si své tajemství vzali do hrobu. Řekli jim jen tolik, že je to dar, který je dělá tím, čím jsou. Zaklínači však ukrývali své tetování před světem. Vnímali jej jako cejchovní symbol. Věřili, že směs obrázků a symbolů předpovídá jejich smrt.

Avšak čím více sluncí zapadlo za obzor, tím více lidí zapomnělo, jak je poznat, a považují zaklínače za mystické tvory, podobně jako kozorožce či jiná stvoření, která lidské oko dlouho nespatřilo.

Každému z řad původních národů bylo známo, že kozorožci se objeví jen tehdy, pokud na ně věříte z hloubi duše a ta je čistá stejně jako váš úmysl.

Rudovlasá ucítila nejprve silné aroma česneku, než uslyšela zvuky veselí, které doprovázel hlasitý smích. Do seníku se vrátila černovláska v doprovodu rodičů. Dívka se usmívala od ucha k uchu a nesla dvě misky česnekové polévky. Za ní kráčel podsaditý starší muž, který pyšně nosil svou stříbrnou korunu ze zbývajících vlasů. Přátelsky se culil svým bezzubým úsměvem. V rukou svíral láhev s něčím, co připomínalo domácí pálenku, a dvě štamprle. Opodál za ním stála dobře živená žena, přibližně stejného věku, která měla vlasy i oči své dcery. Ani ona nepřicházela prázdná – v rukách držela bochník chleba a hrnek.

Černovlasá nabídla polévku šarlatánce, ta však jen odmítavě ohrnula nos. Druhou polévku položila vedle lůžka. Pomohla vědmici usadit se a napít se z nedaleké kádě s vodou. „Hano, zase ji v té vodě neutop, bojovnice mají v žilách ohně a na jeho vzplanutí je třeba ostřejšího pití.“ Rudovlasá nestihla ani polknout vodu. Už jí otec tisknul štamprli do ruky. Byla až po okraj plná čiré tekutiny.

Modrooká těkala pohledem mezi štamprlí a rodinou. „Jen se neostýchej, děvo, přežila jsi vlastní smrt, to si zaslouží oslavu.“ Muž rychlým pohybem do sebe obrátil obsah štamprle a se znechucenou grimasou dodal: „Uff, ta píše.“

Hana sevřela zaklínaččinu paži, v níž třímala štamprli, a pobídla ji k pití. Přiložila štamprli ke rtům. Silný závan páleno převrátil vědmě žaludek. I přesto kořalku vypila až do dna. Čirá tekutina jí v krku nesnesitelně pálila. „Tady, pij,“ starší žena popadla štamprli z její ruky. Místo ní jí do rukou vložila hrnek z půlky prázdný. Vědma v omámení vypila obsah hrnku jedním douškem. Dolů krkem jí tekla teplá smetana s medem, příjemně zklidňující pálení vyvolané pálenem. Rudovlasá se uvolnila do postele, naplněná příjemným teplem a klidem.

Ne dlouho na to se žaludek modrooké ozval hladovým škrundáním. Černovlasá vzala znovu misku s polévkou a pustila se do krmení rudovlasé. Matka jim krájela a podávala krajíce chleba.

Zaklínačka si neuvědomovala, jaký měla hlad, dokud nezačala jíst. Hladově polykala jídlo, až jí dívka nestačila krmit. „Tebe by si doma přála mít každá hospodyně. Tak vděčný pohled jsem už dlouho neviděla,“ promluvila matka s laskavým úsměvem na rtech.

Otec si odkašlal a hledal slova. „Hana nám povídala, že se ti svěřila s naším… problémem,“ nejistě bloudil očima po místnosti. „Kněžna z nedalekého panství…“ Teď už upínal zrak na svou dceru a vybízel ji, ať pokračuje. „Nechápej nás špatně. Kněžna byla vždy laskavá ke svým poddaným,“ pokračovala děvčina. „Léčila jak mladé, tak staré. Já jako dítě jsem u ní byla v učení. Učila mě a pár dalších dívek z okolních vsí staré praktiky kořenářů a léčitelů, ale v posledních letech se na panství odehrávají temné věci.“ Odmlčela se a pohled upřela na léčitelku.

„Bojovnice je živá… Řekni si cenu za své služby a prosím, opusť naše stavení,“ oznámila

Hana podvodnici zcela věcným tónem. Chytila šarlatánku nepřipravenou. V celém jejím

obličeji se zrcadlilo překvapení a také neochota odejít. „Tři sta zlatých,“ snažila se posbírat z nečekaného překvapení. Otci až nestačily oči, tolik zlata pohromadě jakživ neviděl. „To je zlodějina, ne léčitelství!“ rozčiloval se otec hlasitě. „Za to můžu mít tři krávy a ještě mi zůstane na slepici.“ Šarlatánka se ušklíbla pod nosem. „A to ti přijde hodně za záchranu lidského života?“ Při slově „lidského“ se její pohled pozastavil nad zaklínačkou a probodávajícím pohledem si ji prohlížela. Zato rodina mlčela a nejistě těkala pohledem mezi sebou.

Původně chtěla rudovlasá podvodnici vyrazit ze dveří, ale její reakce na brzké vyprovození změnila její názor. Připadalo jí přinejmenším podezřelé. „Můj měšec,“ chraplavě se vědmin hlas rozlehl po seníku. Matka přišla k nedaleké hromadě přikryté bílým plátnem a odkryla ji. Leželo tam ukryté vědmino oblečení, zbroj a zbraně. „Na zeleném pásku by měl viset měšec.“ Matka jí přinesla zmíněný opasek s měšcem i lahvičkami elixírů, které na něm byly upevněné. Rudovlasá odvázala měšec a podala jej otci. „Odpočítej platbu pro léčitelku a taky cenu za mé ubytování a vaši pohostinnost.“ Sama si odepla z opasku fialovou lahvičku s elixírem a vypila její obsah. Hořká tekutina kašovité konzistence svou chutí připomínala vývar z hub. Tonikum sloužilo k povzbuzení těla. Teda aspoň natolik, aby se mohla dostat do Větrolamu. Teď neměla moc na výběr – nemohla už otálet. Její čas se krátil.

Podvodnice vzala své peníze a nejistě se začala sbírat z místa na lůžku. „Vyprovodím vás,“ postavila se Hana a došla ke dveřím, které vedly ven. Šarlatánka ji následovala, než však opustila seník, otočila se znovu čelem k rudovlasé. „Kde jsem nechala své slušné vychování?“ Hlas se jí nepřirozeně posunul o několik oktáv. „Dobromila, jméno mé,“ mírně uklonila hlavu na pozdrav a čekala, až jí vědma také prozradí své jméno. Zůstalo však jen dlouhé a nepříjemné ticho.

„Můžeme?“ Mlčení přerušila Hana, která netrpělivě přešlapovala u dveří. Dobromila nakonec, po chvíli čekání, souhlasně přikývla a odešla s Hanou.

„Omlouvám se za naši Hanku a její chování.“ Místo, které léčitelka opustila, nahradila matka.

„Hanička nemá v lásce naši léčitelku. Považuje ji za podvodnici, která o léčení nemá ani tušení, ale pověz, měla by podvodnice povolení od naší kněžny k vykonávání svého řemesla?“ optala se, ale na odpověď už nečekala. „Hana ani nechtěla, ať pro ni posílám, nicméně tvůj stav byl tak vážný.“ Poplácala nohu modrooké. „Jsem ráda, že ti je už lépe.“

Dveře se znovu otevřely a do seníku se vrátila Hana.

„Díky bohu, že už je pryč,“ ulevila si Hana, kráčejíc k lůžku. „No, pokračujme v našem rozhovoru,“ začal otec, „ale ještě předtím, než začneme, je dobré se představit.“ Natáhl ruku směrem k vědmě.

„Juraj jméno mé, a tady moje žena Božidara, dcera Hana a ještě mám syna. To on tě zachránil a přivezl. Radoslav je jeho jméno, ale toho jen tak neuvidíš. Je moc stydlivý, ale velice si oblíbil tvého hřebce. Co jsi tu, tak se od něho nehnul ani na krok.“

Rudovlasou informace velice překvapila. Mikeš byl tvrdohlavý kůň, nikoho k sobě jen tak nepustil. Vždy vyšiloval jak divoký býk, kdykoliv na něm chtěl sedět někdo cizí. Modrooká s těžkostí stiskla muži ruku. „Efrin z Tokolosu, zaklínačka.“

Rodina strnula, jako každý, kdo uslyší náplň jejího řemesla. Přeci jen všude se najde nějaký ten pouliční bard, který zpívá příběhy o hrůzu nahánějících, krvelačných vědmácích. „Tebe nám nakonec poslali sami bohové,“ matka sepjala ruce v modlitbě. Matčina reakce Efrin překvapila – po světě nechodilo mnoho lidí, kteří se těší ze společnosti zaklínače. Ani ti, co je potřebovali, je neviděli rádi.

Otec si nalil další rundu a bez otálení ji vypil. „Posledních několik let se na zdejším panství dějí

čertovské věci.“ Hana ztišila hlas, ale v očích jí jiskřilo dětské vzrušení. „Nejdříve se nám to tuze

líbilo, že Paní každý měsíc taneční veselku pořádala, kde se pilo, hodovalo a tancovalo,“ usmála se při té vzpomínce. „To se nám všem moc zamlouvalo, každý měsíc tancovačka uspořádaná kněžnou. Uznej, není člověka, který by něco takového odmítl.“ Po těchto slovech se odmlčela a podle zamyšleného výrazu ve tváři rudovlasá usoudila, že hledá slova, kterými začít. „Pak, jako když den střídá noc, se i chování kněžny změnilo. Veselí na panství vystřídalo vytí vlčic, které Paní nechávala kojit každou noc. A není tomu dlouhá doba, kdy nejdříve začaly mizet panny, chlapci a teď i ženy.

Svědkové vypověděli, že viděli hradní vojáky na místech, kde se ty nešťastné události přihodily.“

Atmosféra v seníku ztěžkla. Nikomu z rodiny se nechtělo říct, co měli na srdci. Není se čemu divit – už jen nahlas vyslovit pochyby vůči šlechtě znamenalo jistou šibenici. A co kdyby se teprve zjistilo, že o tom rozmlouvají s vědmákem a žádají ho o pomoc? I tak se ale stále našli ti, kteří se nepodvolili, a to i za cenu smrti.

Rudovlasá moc dobře znala urozené šlechtice, kteří šíleli ze své moci a hojnosti všeho, co jim jejich rozmary velely. Všechen ten přepych jim ohlodával duši. Alchymisté a jiní samozvaní lékaři jim také nijak zvlášť neprospívali. Nevědomky je trávili různými elixíry mládí, což už tak zhýčkané a přešlechtěné krvi zvlášť nepomáhalo. A právě tehdy se Panstvo začalo chovat podivně. Prostý lid se bál, že jejich pána postihl ďábel, kletba nebo jsou v rukách černokněžníků. Nejedno takové panství modrooká navštívila. Místo šlechtice posedlého démonem našla jen šílence opilého vlastní mocí.

„Nežádáme tě, abys paní zabila,“ přerušila nakonec ticho Hana, a poprvé od jejich setkání v ní Efrin vycítila nejistotu. „Žádáme tě jen, abys panství navštívila a zjistila, zda tam za zdmi nevládnou temné síly.“

„A co pak? Čekáš, že kněžnu zabiju?“ Hana přikývla – její žádost byla troufalá, jak to mládí káže.

„Jestli je to pravda a na hradě kněžna tančí se silami temnoty, cena za takovou práci by byla pro prosté sedláky nepředstavitelná.“

„Slíbilas to!“ vyhrkla Hana, ale hned poznala z vědmina výrazu, že to neměla říkat. Rudovlasá se usmála. „Prosím? A kdy jsem tohle slíbila?“

„Před chvílí, ptala jsem se, jestli navštívíš panství a promluvíš s naší paní.“ Modrooká v šoku zvedla obočí. Haniny tváře od ponížení zrudly.

„Vymáhat slib po někom, kdo není duchem přítomný, není zrovna čestné,“ poznamenala Efrin. Dívka se po jejích slovech zastyděla ještě víc. Tolik k dobrému chování sedláků – chtěli ji jen využít, jak to dělá většina lidí. „Nemám čas zahazovat se pomatenými šlechtici a jejich poddanými. Jejich čas pomine tak rychle, jak nastal.“ Efrinin hlas byl pevný a nezlomný. „Mám vlastní úkol, který musím následovat.“

„Prosím, nech si to ještě projít hlavou. Každý den umírají nevinní lidé,“ Haniny oči se leskly od přicházejících slz, hlas se jí lámal a k pláči neměla daleko. „Myslela jsem, že povolání vědmáků je pomáhat lidem.“

„Můžeme ti i něco málo zaplatit,“ zasáhl otec s poslední nadějí, že Efrin přesvědčí.

„Bohužel opravdu nemůžu. Nejen že jsem ve stavu, kdy by mě boj mohl stát život, ale službu, o kterou mě žádáte, by mohl zaplatit jen jiný šlechtic.“

Hana se prudce pohnula směrem ke dveřím. Z očí se jí kutálely slzy jako vodopády. „Jsi stejná jak všichni – zajímá tě jen vlastní měšec!“ V afektu opustila seník a pod návalem emocí silně praštila vraty. Matka, která stále seděla u vědminčiných nohou, se překvapivě ozvala. „Omluv ji, prosím,

neumí přijmout bezpráví.“ Ještě pořád se na modrookou usmívala a za pomoci svého manžela se začala pomalu zvedat z lůžka. „Necháme tě odpočinout, ale prosím, ještě si naši prosbu promysli.“ To byla poslední slova, která modrooká slyšela. Po seníku se rozlehlo ticho, které narušovalo jen její těžké dýchání.

Poslední pozůstatky něčí přítomnosti zůstaly jen ve vůni polévky a sladkého parfému. Netrvalo dlouho a Efrin na sobě začala pociťovat účinky elixíru. Barvy a tvary se prolínaly v jedno. Bolest, kterou pociťovala, ustupovala a nahradila ji příjemná euforie. Neohrabaně odkryla své tělo a gumovými prsty si nadzvedla sněžně bílou tuniku, aby si prohlédla ránu. Nehnisala, byla překvapivě zocelená a vyčištěná od zlé krve. Zůstal jen velký strup táhnoucí se od žeber k pánevní kosti. Léčitelka ji však infekce nezbavila; pořád ji cítila, jak ji pomalu udolává jako demence starých lidí. Znovu, stejně neohrabaně, zakryla jizvu i sebe.

„Jestli zvládnu cestu do Větrolamu, tak ze smrti na jazyku,“ byly to její poslední myšlenky, než znovu usnula, tentokrát bezesným spánkem.

Kapitola V.

Rudovlasou z tuhého spánku probudil zvuk předmětu dopadajícího na podlahu. Cvičené instinkty ji podvědomě připravily na boj, než její mozek stihl zpracovat, kde se nachází a co se děje. Prošla jen krátká chvíle. Oči modrooké sledovaly dobře stavěného vysokého muže, který se co nejtišeji snažil zvednout spadlou lucernu. „Ty budeš Radoslav,“ s námahou se posadila, aby si muže lépe prohlédla. Zrzek od leknutí zkameněl a vytřeštěně na Efrin zíral. Rychle popadl balík sena, nechal lucernu tam, kde byla, a polekaně utekl ze seníka.

Juraj nelhal o synově nesmělosti. Vědminy rty se zkroutily do úsměvu. V bolestech se postavila a došla k hromadě, kterou tvořily její věci. I přes slabost a bolest se začala strojit. Neměla přehled, kolik dní už uběhlo od jejího střetu s wyvernou. Prsty jí bez přemýšlení utahovaly pásky a tkaničky, tak jako už nesčetněkrát předtím. Většina jejího oděvu už měla své nejlepší roky za sebou, ale přesto sloužil dobře a věrně. Nepociťovala potřebu jej měnit. Naposledy zkontrolovala, jestli její oblečení a výstroj dobře sedí, a poté kulhavým krokem opustila seník.

Musela prospat další den a noc, jelikož ranní chlad ji příjemně probíral a zbavoval přetrvávající nevolnosti. „Efrin!“ mávala na ni Hana, která házela zrní slepicím. Po minulé neshodě nezbyla ani známka zlosti. Rudovlasá nejistým krokem došla k černovlásce. „Už nás opouštíš? Přeci jen vůbec nejsi ve stavu, aby sis mohla sednout do sedla,“ hleděla na ni s nehranou starostí. „Ano, ale už nemohu déle zdržovat. Avšak děkuji tobě a tvé rodině za pohostinnost a péči,“ mírně se uklonila, jak si to žádaly dobré mravy. „Kde najdu svého koně?“ Rozhlížela se po známce černé hřívy.

„Půjdeš dolů, necháš se vést cestou a v půlce cesty uvidíš jabloňový sad, tam Radoslav chodí s tvým koněm.“ Mezitím se k nim přidali rodiče. Matka v ruce držela ranec, jenž vědmě vtiskla do rukou. „Dítě moje, už nás opouštíš? Vždyť jsi bledá jak záře měsíce.“ Už to byla dlouhá léta, co tak Efrin někdo nazval. Srdce jí zahřály nostalgické pocity, které hned pohřbila v hloubce své duše.

Ranec nebyl nijak velký, ale přesto Efrin upřímně těšil. „Tady máš od nás aspoň na cestu,“ pokračovala matka a stejně horlivě jí tiskla svou ruku do její a neochotně se s ní loučila. Přesto vědma viděla v obličejích celé rodiny otázku, kterou chtěli položit – zda se rozhodla jít a navštívit panství. Ona však jen znovu poděkovala a vydala se vstříc svému osudu.

Kapitola VI.

Efrin kráčela po vyšlapané cestě, na kterou jí Hana nasměrovala. Cesta se klikatě táhla přes zelenou pahorkatinu. V dálce se tyčili dračí hory, zahalené do husté mlhy. Lidé je tak pojmenovali po královských wyvernách, které v nich ve velkém hnízdili, nejhostiněji v celé zemi.

Zaměnit si wyvernu za draka nebylo nijak zvlášť těžké. Hlavně proto, že draky žádná živá bytost nespatřila už spoustu let. Popis draka se zachoval jen v legendách a v babských povídačkách. Ani v dobách zaklínačských školách nebyl nikdo, kdo by draky pamatoval, možná by se ještě v nějaké zapomenuté věži našel čaroděj, jenž je pamatuje, ale tím se nedá věřit. Čím starší byli, tím méně byli součástí pozemského bytí.

Těžké však bylo vysvětlit lidem, že to, co považují za draka, je jen wyverna. Když už lidé mají svoji pravdu, nepřijmou žádnou jinou.

Stejně tak, jak je lidem blízké zpeněžit všechno. Dračí legendy jsou dobrou obživou, svoje o tom vědí drakobijci, jenž hrabali zlaťáky a živili legendu neustále novými a neuvěřitelnými příběhy. Prezentovali sebe jako velké hrdiny, kteří ochraňují prostý lid a nasazují život v boji zcela nezištně.

V každém koutě světa se takový najde, kočovali od vesnice k vesnici, od obydlí k obydlí a vyprávěli svoje vymyšlené příběhy každému, kdo měl zájem je poslouchat. Panny omdlévaly z hrdinské statečnosti, stařenám se po lících koulely slzy velké jak perly a muži si zas představovali, jaké by to bylo žít život bohatýra.

Pravdou však bylo, že většina z nich neuměla ani zabít volný čas, natož draka. Živit se tím však dalo. Lid miloval takové hrdiny, kterými toužili sami být, záviděli jim jejich statečnost a dobrodružného ducha. Vítali je jídlem, pitím a nejednou sličnou pannou. Efrin takhle nikdy nevítali. Opravdových lovců nestvůr se lidé báli. Odvraceli od nich zrak a zavírali před nimi dveře.

Její původní cesta vedla přes Dračí hory. Chtěla přejít vrchem a zkrátit si tak cestu do Větrolamu. Přechod přes hřbet měl trvat něco málo přes den a ušetřil by jí tak tři až čtyři noci. Bohužel ji riskantní cesta nevyšla, teď už mohla být dávno ve Větrolamu, kdyby zvolila delší cestu. No co, čas ani rozhodnutí se nedá vzít zpět, mohla být ráda, že střet s wyvernou přežila.

I přes bolest, kterou pociťovala při každém pohybu, měla radost, že se znovu hýbe; těch pár dní nečinnosti už začala pociťovat na svém těle. Cesta nebyla nějak zvlášť dlouhá, po pár chvílích se před Efrin zjevil jablečný sad. Už zdálky rozeznala lesknoucí se hřívu vraníka, který stál u jedné z jabloní. Koutky vědminčiných úst se zvedly v nepatrném úsměvu.

Jak se přibližovala k místu, kde stál Mikeš, všimla si, že na blízké jabloni sedí zrzek z dnešního rána. Trhal jablka z korun stromů a střídavě jimi plnil pytel a podával je hřebci, jenž je s velkou chutí žvýkal. Celým sadem se rozezněl mužův hluboký smích. Efrin pohled na bezstarostné chvíle nepřestavitelně bolel na hrudi a připomínal jí, jak ona sama takové chvíle s Mikešem už dávno neprožívá.

„Tak jsem vás konečně našla,“ promluvila rudovlasá, když se přiblížila k dvojici. Zrzek se v mžiku přestal smát, v tváři zvážněl a s neskrytým zájmem si modrookou prohlížel. Určitě nestřetl moc lidí s barvou vlasů, jakou mají oni dva. Mikeš na druhou stranu svoje nadšení neskrýval a neposedně poskakoval kolem ní.

Nohy jí k němu nesly samy. Jakmile její ruce byly v jeho dosahu, prsty jí vklouzly do jeho silné hřívy a obličej zabořila do hřebcova krku. „Koukám, že jsi si našel nového kamaráda,“ zašeptala k

němu. Modrooká si byla stále vědoma očí, které na ni hleděly z koruny stromu. Vzdálila se od vraníka a vzhlédla na mladíka. „Zdravím tě, moje jméno je Efrin, mohl bys prosím sejít dolů? Chtěla bych ti poděkovat. Prý jsi to byl ty, kdo mě přinesl z hor.“ Zrzek však dál seděl mlčky a prohlížel si vědmu. Nesměle se rozhlédl po okolí, až nakonec seskočil k Efrininým nohám.

Nad rudovlasou se tyčil o dobré dvě hlavy, což nebylo zas tak vzácné; zaklínačka se do výšky nenarodila. Modrooká k němu natáhla ruku. „Efrin.“ Kluk si nervózně otřel ruku do kalhot a nejistě jí stiskl zápěstí. „Ra… Ra… Radoslav,“ koktavě ze sebe vypravil. Dlaň měl obrovskou a plnou mozolů od těžké práce. „Děkuji ti za tvoji pomoc, nebýt tebe a toho, že jsi mě vzal ke své rodině, tak teď bezpochyby bloudím v zemi mrtvých.“ Tak se to říkalo; vědmáci jako nečisté stvoření lidskou rukou nemohli poznat posmrtný život. Byli obdařeni dlouhověkostí, nesmírnou silou a znalostmi moci, na oplátku jim byl odepřen posmrtný život běžných smrtelníků. Budou do konce věku bloudit podsvětím a hledat sami sebe. Zrzek se mírně usmál a pohledem se snažil vyhýbat Efrin.

„Nuž je čas si říct sbohem, slyšíš, Mikeši? Rozloučil ses s novým kamarádem.“ Tak jak i v jiné dny, ani dnešek nebyl čas na radovánky. Čekala je dlouhá cesta. Efrin nechtěla znovu riskovat cestu přes Dračí hory a obcházet je; trvalo už tak moc dlouho. „No kluku,“ oslovila Radoslava, který na blízký pohled vůbec nepůsobil dospěle; možná tak vypadal, ale nebyl. „Pověz, kde najdu postroj na Mikeše a batožinu, co měl u sebe?“

Místo odpovědi ji překvapil nečekaný úder do ramene přicházející od Mikeše, který do ní vzpurně narazil hlavou. Efrin v nevíře lapala po dechu a třeštila na něj oči. Že by vraníka už unavilo toulat se krajinou? Nastal snad den, kdy hřebec odmítne dál pokračovat?

Prošli už spolu zemi křížem krážem, viděli místa a města, o kterých mluví jen legendy. Budou se loučit tady v jablečném sadu? Efrin jeho směrem pomalu natáhla ruku, aby ho pohladila po hřbetu hlavy. Vraník však vzpurně ustoupil. „Chápu, máš tu kamaráda, klid a tolik jablek, kolik sníš, ale žádám tě, prosím, o ještě jednu společnou cestu,“ řekla rudovlasá a znovu se pokusila vraníka pohladit, ale jeho reakce byla naprosto stejná. Nenechala se však odbít a snažila se ho přesvědčit, ale on jako malé dítě paličatě vzdoroval.

„Nesouhlasí s tebou kvůli tomu, jak chceš odejít, ne proto, že chceš odejít,“ přerušil je Radoslav. Modrooká zcela zapomněla na jeho přítomnost. Vraník znovu vrazil hlavou do jejího ramene, avšak už ne s takovou silou. „Prý můžete odejít, až pořádně zaplatíš za záchranu života." Efrin moc dobře věděla, kam Mikeš míří a co od ní chce.

Už chápala, co je Radoslav zač. Slyšela příběhy o dospělých, kteří byli prokletí věčným dětstvím. Povídalo se, že za jejich prokletí mohou sudičky. Měl to být trest za špatné uctívání jejich jmen. Bylo jedno, kolik let žila tělesná schránka dotyčného, jeho duše byla stále dítětem. Radoslav teď žil ty nejlepší lidské roky, ale na druhý pohled to bylo stále dítě. Je ale žití mimo svět dospělých opravdu prokletí?

Hodně z těchto dětí se rodí se zvláštní mocí, ale tam, kde příroda dává, tam musí i brát. Jsou neposkvrnění, na rozdíl od zaklínačů, kteří jsou vytvořeni uměle lidskou rukou a magií. A o špinavých praktikách mágů k udržení moci nechtěla Efrin ani přemýšlet. „Ty s ním mluvíš?“ nevěřícně si prohlížela kluka. „A ty snad ne?“ rukou ukázal někam za vědmu. „Když jsem Mikešovi řekl, že ses probrala, požádal mě, ať vezmu vaše věci do sadu.“ Efrin se otočila a opravdu, všechno její vybavení bylo pod jabloní úhledně srovnané. „Taky mě požádal, ať mu na cestu natrhám pytel jablek.“ K nohám jí položil lněný pytel vrchovatě plný jablek.

Efrin věděla, že je Mikeš velice chytrý kůň, ale nečekala od něj takový um. „Ne, nemluvím s ním. Teda, mluvím, mluvím na něj, ale nikdy neodpovídá.“ „Možná ho jen málo posloucháš.“ Vědma mlčky přikývla nad jeho slovy.

„Jenže já už za svou záchranu a střechu nad hlavou zaplatila. Otci toho kluka.“ Vraník, očividně nespokojen s odpovědí, do Efrin zase vrazil. „Nesouhlasí s tebou, říká, že ty sama víš, čím se za záchranu života platí. Zlato bylo jen za to, že jsme se o vás postarali a měli jste kde hlavu složit.“ Modrooká si nesouhlasně odfrkla; opravdu jí teď určují pravidla její vlastní kůň a dospělé dítě.

Nemohla jim však nijak oponovat, jelikož měl Mikeš pravdu — za záchranu života se slibem platí. Už nešlo jinak, i když ji tlačil čas, byla nucena splnit svou povinnost.

„Dobrá, Mikeši, ať je po tvém, ale doufám, že víš, co děláš.“ Znovu natáhla ruku po vraníkovi, který teď její ruku přijal. Efrin však své oči stále upírala na kluka. „Děkuji ti, Radoslave, ty, jenž mluvíš s koňmi, děkuji za tvou pomoc v temné chvíli, za to, že jsi mě nenechal samotnou a odvedl mě do bezpečí. Za to, Radoslave, můžeš ode mě žádat jednu věc či službu.“ Efrin věřila v jednoduchost chlapcova umu a doufala v stejně jednoduché přání. Pravdou však bylo, že jeho přání věděla dřív, než ho vyslovil.

Radoslav se beze slova otočil a vydal se k jabloni, kde leželo sedlo a ostatní Efrininy věci. Pomalu a mlčky je nosil k vraníkovi. Modrooká se přidala k jeho mlčení a stejně beze slova začala hřebce strojit.

Vítr slabě zavanul vůni jablek. Zrzek stál před ní a v očích se mu leskl hluboký smutek, takový, který nejde vyjádřit slovy ani jinak. Za Nebeskými horami žije národ, kde muži, kteří cítí ohromný žal, nesmí ronit slzy – to smí jen ženy. Jim je povoleno ronit pouze krev, jelikož jejich smutek je tak hluboký, že jej slzy nedokáží dostatečně vyjádřit, a tak na znamení svého smutku a žalu si řežou líce, aby každý poznal jejich bolest. Jak by se lidem v této části světa také hodil nějaký rituál na projev smutku a žalu.

Když byl Mikeš připraven na cestu, vědma znovu promluvila: „Nuž, kluku, už víš, jaké je tvé přání?“ Zrzek souhlasně kývl, sedl si do trávy a rozpovídal se. „Víš, oni nejsou mou rodinou. Teda, jsou, ale zároveň nejsou. Táta mě našel hluboko v horách před mnoha lety. Pamatuji si to moc dobře

– bloudil jsem, hladověl, mrznul a brečel několik dní. Nechali mě tam moji praví rodiče. Oni…“ kluk se odmlčel a zpříma pohlédl vědmě do očí. „Poznali, že jsem jiný, a nechtěli se o mě starat. Ve chvíli, kdy jsem uviděl Juraje, se můj život navždy změnil. Myslel jsem, že umřu, ale přišel můj druhý život. Jurajova rodina mě přijala a milují mě takového, jaký jsem. A já jim za to můžu nabídnout jen své mohutné tělo k práci – a ani to podle mě není dost.“

Efrin chápavě přikývla. „Teď je zlá doba. Přede mnou o tom nemluví, ale já vidím, jak mizí lidé, hlavně ženy, a bojím se o Hanu. Prosím, jestli je pravda, že mi splníš přání, pak mé přání je, abys navštívila naši paní a vyřešila problém ztracených dcer.“

Zaklinačka se svižně vyhoupla do vraníkova sedla a pevně uchopila otěže. Některé úkoly jsou nám souzené životem, najdou si k nám cestu, i když je odmítneme. Jestli jsou však vaším údělem, nedá se jim vyhnout. „Radoslave, ty, jenž mluvíš s koňmi, máš mé slovo, že vaši paní navštívím a zjistím, kam dívky mizí.“ S těmito slovy na rtech popohnala Mikeše vpřed. S těmito slovy na rtech popohnala Mikeše a jako šíp vystřelila směrem k hradu Stín.

Kapitola VII.

Cesta k hradbám Stínu trvala rudovlasé něco málo přes den. Zvládla by to i rychleji, ale její zubožené tělo potřebovalo téměř každou hodinu odpočinek na načerpání nových sil. Hrad spatřila Efrin dávno předtím, než se ocitla pod jeho hradbami. Prapory v zeleno-oranžových barvách vítaly návštěvníky už z dálky. Původní hradiště bylo vystavěno na vysokém kopci ve stínu Dračí hory.

Přejít hlavní bránou a dostat se do města bylo jednoduché. Strážní, kteří bránu hlídali, nestydatě podřimovali v jejím stínu. Po celou cestu městem rudovlasá pozorovala v očích lidí strach. Strach z něčeho neuchopitelného. Vzduch tu tak sladce a povědomě voněl, ale modrooká si jej nedokázala nikam zařadit. Zvláštní také bylo, jak málo lidí se v ulicích pohybovalo. Většina domů měla zatemněná okna a o obchodu se tu nedalo mluvit, protože žádný obchod tu ani nebyl. Ti kupci, kteří zůstali, prodávali jen to nejnutnější, a to jen ve velice skromných zásobách.

V kupeckých městech bývá zvykem brodit se ulicemi a vyhýbat se srážkám s lidmi, kterých tu bývá hlava na hlavě, a z každého rohu se ozývají staré baby, jež překřikují jedna druhou o to, čí zboží je kvalitnější a za lepší cenu. Tady nic z toho nebylo, tady vládla prázdnota. To, co však přišlo vědmě velice zvláštní, zvláštnější než kupecké město bez kupců, byla hrůza v očích vojáků. Přitom to oni byli obyčejně ti, kteří v lidech vyvolávají strach za pomoci násilí a šikany, zahalení do závoje pořádku a bezpečnosti.

Modrooká navštívila Stín před mnoha lety, a od té doby se město rozrostlo. Přibyly další hradby, jež nechal knížecí rod Bakalovců vystavět pod kopcem. Nové hradiště sloužilo pro druhořadé kupce, měšťany a v neposlední řadě pro nevolníky. Zato starší hradby tyčící se na vrcholku kopce prošly opravou a jejich brány se otevíraly jen bohatým kupcům, urozeným a duchovenstvu.

Cesta městem ji zavedla k hostinci v horší čtvrti. Dřevěná vývěska s pracně vyřezanou hlavou kance hlásala „U starého Divočáka“. Vědma seskočila ze hřbetu vraníka. Šplouchnutím dopadly její nohy do zapáchajícího městského nánosu. S hnusením si odplivla. Jak nenáviděla města a špínu v nich.

Mikešovu uzdu přehodila přes kůl u ošuntělého uvaziště, které bylo poseté šmouhami od bláta. Z pytle vytáhla jablko a nabídla mu ho. „Neboj, tohle je jen na chvíli. Ustájím tě na lepším místě,“ láskyplně ho pohladila, zhluboka se nadechla a vešla do hostince.

Hned ji přivítalo zoufalství a zatuchlý vzduch. Z pochmurně osvětlené místnosti na ni mžikalo několik pohaslých očí. Na zaklínačku hleděli s odporem a nenávistí. Nic nového – nikde nemají rádi

cizince, a už vůbec ne ty ozbrojené. Aspoň že na vědmáky se už zapomnělo a nevyhánějí ji vidlemi z každé vesnice.

Prošla místností a usadila se u prázdné lavice v rohu. Pod drobnohledem obtloustlého hospodského a všech přítomných si sundávala kápi a části výstroje, jež jí teď byly víc na obtíž než k užitku. Při každém pohybu byla velice opatrná, aby nedala najevo svou bolest, jež jí pomalu paralyzovala celé tělo. Hospoda jen mlčky přihlížela jejímu počínání. Vládlo takové ticho, že vědma slyšela i myši ve špajzu pískat.

„Peníze máš?“ Vedle lavice stála přísně vyhlížející žena s bystrýma očima a nekompromisním hlasem, což Efrin vyvedlo z míry. Zase se k ní někdo proplížil. „Co tak koukáš? Mluvit umíš? Odpovíš? My tady nejsme charita! Kdo neplatí, odchází!“

Modrooká místo odpovědi položila zlaťáky na stůl. „Též vás zdravím,“ odpověděla trpce. „Snad to bude dost na misku polévky, škopek piva a běžné novinky. Však víte – co je tady nové, kdo jakou práci nabízí, kde seženu nocleh.“ Pokusila se svůj hlas naladit do vlídnějšího tónu.

„To se ještě uvidí,“ odvětila hospodská nevrle a rychle, jako straka, popadla zlaťáky. Znalecky ověřila jejich pravost. „Na misku polévky a škopek piva to bude dost. Ale za informace?“ Její hlas se změnil na falešně milý, až vysměvačný. „Moje milá, však víš, informace jsou to nejdražší zboží.“

„O co se to tady pokoušíš? Snažíš se mě podvést?“ osopila se na ni Efrin. „To, co ti nabízím, je dost na sud piva a kotel polévky, a ty si řekneš o další zlaťáky? Za informace? Nezkoušej na mě žádné hospodské triky. Mnoho cest už prošly moje nohy, abych se tady teď nechala oškubat,“ pohrozila rudovlasá.

„Že triky?“ odfrkla si hospodská. „Žádné triky! Jak víš, doba je zlá a ceny vysoké. Jestli nechceš, tak neber. Ale jestli budeš dál zpochybňovat poctivost našeho podniku, zavolám na tebe stráže! A ty tě naučí! Slyšíš? Nenechám se tu falešně obviňovat pod vlastní střechou!“

„Dobrá, dobrá.“ Efrin pozvedla ruce na znamení kapitulace. Svaly jí hořely každým pohybem, tělo volalo po odpočinku neměla silu se vyčerpávat hladkou. „Jen už se nečerti tolik a přines mi to pivo a polévku, mám za sebou dlouhou cestu.“

„A co ty informace? Ty si musíš ještě připlatit.“

„To si ještě promyslím. Po jídle dám vědět, zda budu chtít informace od tebe.“

„Jak si slečna přeje,“ procedila hospodská a ani se nesnažila o nucený úsměv. Otočila se a odešla za svým mužem. Šeptala mu cosi do ucha, a on jí pečlivě naslouchal a zběsile přikyvoval, až mu jeho velké uši plály v pohybu. Vše odsouhlasil a pustil se do přípravy jídla.

„Sháníš informace?“ Přisedla si k ní nádherná mladá žena v prostém, ale dobře udržovaném oblečení. Zlaté vlasy se jí i v šeru leskly a zelené oči jí jiskřily neskrývaným vzrušením při pohledu na vědmu.

„Neměla bys poslouchat rozhovory, které nejsou pro tvé uši.“

„Ale kdybych neposlouchala, jak bych věděla, co sháníš?“ odpověděla koketním tónem a posunula se o něco blíž.

„Nevěděla. Nebyl to rozhovor pro tvé uši.“

„Tak to jsi ho neměla vést před celou hospodou zvědavých uší. Pověz, čeho se bojíš? Mě? Mojí ceny? Neboj, já ti k tomu přidám i něco navíc.“ Mrkla na vědmu a prsty jí přejela po předloktí.

„Pověz, kde se vzaly ty četné jizvy na tvém obličeji? Máš je i po těle? Ukážeš mi je později?“ zašeptala zaklínačce do ucha.

Vyrušil je až příchod hospodské, která před vědmu pohodila polévku a korbel piva jako před psa. Polévka nevypadala ani nevoněla zrovna vábně – nebylo možné ani rozeznat, o jaký druh polévky se jedná. V očích hospodské se zaleskl odpor při pohledu na její společnost.

„Víno mi přines, červené jak krev.“ Žena znovu mrkla na Efrin a umíněně mávla rukou, aby jí hospodská co nejdříve donesla, co si poručila.

„Platit za něj bude kdo?“ V hlase hospodské, i přes ráznost, byla slyšet nervozita.

Štamgasti uhýbali pohledem a snažili se najít cokoliv, na co koukat, jen aby náhodou nenavázali oční kontakt. „Přines jí, oč žádá.“

„Jak si přeješ,“ odvětila hospodská a stejně rychle zmizela, jako přišla.

„Tak odpověz na nějakou mou otázku konečně. Třeba kdo je tvůj pán?“

„Nikdo, nemám pána.“

„To není možné, každý má pána. Nebo snad patříš k vojákům, žoldnéřům, nebo dokonce zbojníkům?“ Poslední slovo zašeptala, jako by šlo o velké tajemství.

„Ani jedno, k nikomu nepatřím.“

„Proč mi lžeš? Víš přece, že císař vyhlásil zákon: každý, kdo vládne mečem, musí mít pána, jinak ho zavřou do hladomorny.“ Ztlumila hlas a naklonila se blíž. „Každý má pána, i když si to nechce přiznat,“ pokračovala žena, zatímco se nakláněla blíž. „Císařský zákon tě nenechá bez něj. Nebo si snad myslíš, že na tebe zapomenou, až zjistí, že meč nosíš bez povolení?“

„Mě nezavřou. Jsem svobodná žena.“

„Tak pověz, co jsi zač.“

„Kdybych ti to řekla, stejně bys mi nevěřila.“

„Zkus mě.“

„Ani náhodou. Jestli to nevíš, já ti nic neprozradím.“

„Tak si svoje tajemství nech,“ odpověděla žena nespokojeně. „Dost už o tobě, zajímá mě město a práce.“

„Všechno ti povím, až zaplatíš.“ Natáhla před Efrin otevřenou dlaň.

„Chápu, doba je zlá. Všechno má teď vyšší cenu,“ řekla vědma, vytáhla z měšce dva zlaťáky a vložila jí je do dlaně.

„To určitě není dost,“ zasmála se žena.

„Další dostaneš, až mi povíš, co víš.“

Hospodská se vrátila ke stolu a před ženu položila číši s vínem, přičemž si dala záležet, aby ani kapka nepřišla vniveč.

„No vidíš, od posledně ses polepšila. Určitě to povím tvé dceři, jaké děláš pokroky,“ řekla posměšně a hleděla jí přímo do očí, zatímco pomalu upíjela ze svého vína.

Hospodská zamrzla v pohybu a po líci jí steklo pár slz.

„Ať tě čerti v pekle žerou,“ sykla.

„Ale stále troufalá,“ odvětila žena s úšklebkem. „O tom se taky dozví. A teď běž.“ Hospodská se před odchodem podívala na vědmu očima plnýma nenávisti.

„Tak se ptej. Co chceš vědět?“ Přitiskla se k vědmě. „Všechno ti povím, i to, co nevím,“ slabě se zachechtala. „Tak pověz, o čem to bylo?“ „Myslíš teď s tou starou bábou? Ale co by to bylo? Dcera jim odešla z domu. Vždyť to určitě znáš, chtěla okusit svět.“ „A?“ „A nic? To je to, na co se budeš vyptávat? Já myslela, že tě zajímá město, ne dramata místní rodinky.“ „Jistě. Tak mi povídej o tom, co se tu stalo. Na kupecké město je to tu opuštěné. I na vesnickém náměstí jsem viděla víc života než tady.“ „Hej, krčmářko! Kuře nám přines, ať je upečené do křupava, jak ho mám ráda. Však to přeci víš!“ přerušila Zlatovláska jejich debatu a křikla na hospodského. Ten polekaně zanechal své práce a hned šel kuře dát na oheň. V hospodě zavládlo ještě větší ticho a ponurá atmosféra než předtím. Zdálo se, že všichni přítomní se ženy bojí. „Nevím. Začalo to morem. Umřely spousty lidí, a když to vypadalo, že je mor zažehnán, obilí v sýpkách se zkazilo. To zabilo většinu přeživších.

Umírali měšťané i šlechta, a od té doby se povídá, že je město prokleté. Prý je bůh trestá. Dokonce i čistí zavřeli brány kostela a nikoho nepřijímají. Pověz, jak světské od nich, že?“ „Já slyšela něco jiného. Prý za všechno může kněžna,“ opáčila Efrin. Žena se srdečně zasmála. „Ano, jistě. Za každou pohromu může kněžna a šlechta. Proč hledat vinu u sebe, když to raději hodíme na někoho dalšího? Zeptej se, koho chceš – za každou špatnou věc je vinna ona.“ „Prý v noci nechává dojit vlčata a městem se ozývá jejich žalostné vytí.“ Každým vědminým slovem byla žena víc a víc pobavená. „A co by s tím mlékem asi dělala?“ „Co já vím? Staré moudro praví, že vlčí mléko

dodává sílu.“ Žena se přestala usmívat a šeptem odpověděla: „O tomhle se už nesmí mluvit, a ty to moc dobře víš. Čistí to zakázali. Chceš snad umřít? Nosíš zbraně, nemáš pána, a teď mluvíš o starých povídačkách. Chceš snad umřít?“ „Ne, chci vědět, co se tady děje, abych věděla, co mě tu může potkat.“ „Řekla jsem ti, co se tu stalo. Ale jestli chceš věřit těm klepům, je to tvoje věc.“ „Na každém klepu je trochu pravdy.“ „A ty se nějak moc zajímáš o naši kněžnu. Za to já bych byla raději, kdyby ses takhle zajímala o mě,“ pokusila se jí položit ruku kolem ramen, ale vědma jí to nedovolila. „Mám ještě otázky.“ „Já mám lepší nápad. Co kdybychom počkaly na to kuře a pak si té nevrlé bábě řekly o pokoj? Tam bychom mohly dělat zajímavější věci… nebo pokračovat v těch tvých nudných otázkách.“ Efrin neměla ani nejmenší zájem o milostné pletky ve svém stavu, a už vůbec ne s někým, kdo se jí tak okatě snažil vnutit. Bez jediného slova založila ruce na prsou a probodla Zlatovlásku chladným pohledem. „No dobrá, no dobrá,“ couvla žena s hraným úsměvem.

„Nemusíš být hned tak nepřístupná.“ „Mluvila jsi o práci,“ pronesla vědma tiše, ale pevně. „Tak mluv.“ „To záleží, co za práci poptáváš. Nejsou lidé na lovení zvěře, ani na svoz dřeva z lesa.

Rovněž chybí kováři. Vlastně kamkoliv se podíváš, nejsou lidé. Takže záleží jen na tvém umu,“ odpověděla žena a líně se opřela o stůl. „A kde se o práci lovce můžu ucházet?“ zeptala se Efrin věcně. „Na hradě u purkrabího. Ale hradní brány se neotevřou jen tak někomu,“ zamrkala Zlatovláska s náznakem pobavení. Naklonila se blíž a s úšklebkem dodala: „Ale neboj, jestli nemáš zlaťáky, to mi nevadí. Jsi moc sympatická a moc hezky voníš. Stačí mě vzít na lože,“ pokusila se znovu změnit téma rozhovoru, zatímco se opět začala lísat k Efrin jako mrouskající kočka. Efrin zůstala klidná, i když její trpělivost už byla na pokraji. „Říkala jsem ti jasně, že o tohle nemám zájem,“ odpověděla chladně a odsunula se. „Jestli máš ještě něco k věci, řekni to rovnou.“ Žena se odtáhla s hraným povzdechem, ale úsměv z její tváře nezmizel.

Efrin však od prvních vět věděla, co je zač. Ta sladká vůně, stejná jako u té podvodnice v seníku, ji přivedla do této hospody.

„Tady to kuře,“ přinesla hospodská mísu s pečeným masem a postavila ji na stůl. Zlatovlasá se na ni zubatě usmála a bez váhání se pustila do jídla. Maso trhala zuby jako divoké zvíře a vyzývavě přitom hleděla na hospodskou.

„Chceš mi snad něco říct?“ provokovala ji úsměvem plným tajemství.

„Oo, ano. Udav se tím kuřetem,“ odsekla hospodská.

Ženin smích však už nezněl moc lidsky. „Odvážná jako málokdo v tomto městě,“ pronesla s plnými ústy a nepřestávala se usmívat. „Raději jdi za svým mužem, dokud můžeš.“

Hospodská ji poslechla a zmizela.

„Tak dlouho spolu mluvíme, a neznám ani tvé jméno,“ upoutala její pozornost rudovlasá.

„Bela. A prozradíš mi to tvé?“

Efrin dojedla a dopila, nádobí posunula na kraj lavice a mlčky si měřila ženu. „I tvá sestra se mě ptala na jméno.“

Žena se zarazila, pomalu přežvýkla sousto a přimhouřila oči. „Jaká sestra? Já žádnou nemám.“

„Nemusíš mi lhát, stejně jako mi lžeš celou dobu. Jen tvé jméno je pravdivé.“

„Jak se opovažuješ?“ osočila se na vědmu a praštila rukou o stůl. „Nemám žádné sestry! Nevím, o

čem to mluvíš. Rozumíš?“

„Dobromila, že? Je stejně milá jako ty. A co ta třetí? Bude černovláska, nebo se mýlím?“

Efrin zůstala klidná, zatímco štamgasti a manželé polekaně opouštěli lavice a pomalu mířili ke dveřím.

„Zbraně, nezbraně, já tě naučím chovat, ty trhanko!“ vykřikla žena a popadla Efrin za tuniku, aby ji zvedla do úrovně svých očí. Neměla však šanci – zaklínačka se jí vysmekla tak rychle, že žena nestihla ani mrknout. Vzápětí ji praštila a přitiskla tvář k lavici.

„Konec legrace a okupování tohoto města. Buď chytrá, než se ti stane něco zlého,“ pronesla Efrin klidně a přiložila jí dýku pod krk.

„Jak se opovažuješ, ty špíno? Dej ty svoje špinavé ruce pryč, než se něco stane tobě!“ syčela Bela.

„Pustím tě, až mi povíš, co ty a tvoje sestry děláte v tomto městě a co provádíte kněžně.“

„Do toho ti nic není! A dobře ti radím, než se ti stane něco zlého, pusť mě!“ vykřikla žena.

Zaklínačka vysypala směs bylin přímo vedle jejího obličeje. Bela začala bolestivě ječet, až si přítomní zakrývali uši.

„Ptala jsem se tě hezky. Teď už to hezké nebude,“ pronesla Efrin, zvedla ji od stolu a narazila ji do zdi tak prudce, že se hospoda otřásla.

Bela však překvapivě rychle popadla korbel a rozbila ho o vědminu hlavu. Efrin se zapotácela, čehož žena využila – nakopla ji přímo do zraněného boku. Zaklínačka povolila sevření, a Bela ji za pomoci magie odhodila na druhou stranu krčmy. Rána připomínala hromobití.

Efrin se sesunula k zemi a z úst jí vytekl pramínek krve. „Já ti říkala, že to s tebou zle dopadne, jestli mě nepustíš,“ pronesla Bela, zatímco si oprašovala šaty. „Myslíš, že směs bylin a dýka tě předemnou ochrání? Smrtelnice?“ pokračovala a pomalu se přibližovala.

„Teď to pro tebe nebude hezké. Měla jsi poslechnout,“ zavrčela Bela, popadla Efrin za krk a zvedla ji nad zem. „Myslíš, že se se mnou můžeš rovnat? Já jsem starší než města, co tu stojí.“

„Neboj, to já vím,“ zašeptala Efrin, položila jí ruce na tvář a ty okamžitě vzplály plameny. Bela ji pustila a s jekotem si držela obličej.

„Co? Jak jsi to…?“ vydechla šokovaně.

Magické síly zaklínačku vyčerpaly na pokraj omdlení, ale i tak zůstala na nohou. Vytáhla další dýku a vrhla se na Belu, aby ji dorazila. Poslední, co si však pamatovala, bylo, jak ženu povalila na zem.

Probrala se až když venku vládla tma, každý kousek bytí jí neuvěřitelně bolel. V ústech měla vyprahlo a v hlavě prázdno. Marně se snažila rozpomenout, jak se ocitla ležící na posteli. Pokusila se posadit, ale zarazila ji čísi ruka. „Lež, nevypadáš vůbec dobře, ta malá děvka tě pěkně zřídila.

Ani jsme nečekali, že se vzbudíš.“

„Co se stalo?“ Nedbala na doporučení a stejně se posadila. Záhy toho zalitovala, protože se rozkašlala tak prudce, až jí kašel trhal hrdlo a na okamžik si nebyla jistá, jestli se ještě dokáže nadechnout. Možná opravdu ležela na smrtelné posteli.

„Vidíš, říkala jsem ti to.“ Mohutná ženská ruka ji znovu zatlačila do postele. Nad ní se tyčila krčmářka. Mírně se usmála a ke rtům jí přiložila lžíci s vodou. Efrin pila, co mohla, a až po několika lžících měla pocit, že žízeň uhasila.

„Co se stalo?“ zeptala se znovu.

„Co si pamatuješ jako poslední?“

„Jak povaluji tu ženu na zem. Dál už nic.“

„Ta děvka Zlatovlasá s tebou neměla žádný problém. Poté, co jsi na ni skočila s dýkou, jsi omdlela. Shodila tě ze sebe a plánovala tě tou dýkou, kterou jsi ji chtěla zabít, probodnout. Ale díky mému

manželovi stále žiješ. Zachoval duchapřítomnost, popadl z krbu hořící kládu a ze země ten pytlík s bylinami, co jsi na ni prvně použila. Měla jsi ji vidět, jak vyváděla a ječela, když manžel na ni obsah pytlíku foukl a hořící poleno po ní hodil. Chytla jako stoh sena. To byla podívaná! A jak v plamenech ječela a utíkala! V ulicích po ní zůstal jen závan pečeného vepře,“ srdečně se tomu zasmála.

„Přijde se vám pomstít.“

„Ať si přijde, děvka jedna!“ rozčílila se žena. „Vzala nám město, poté i dceru! Co víc nám může vzít? Život?! Bez mé dcery už stejně nemá velký smysl, ale díky bohu, že jsi přišla ty a dala nám aspoň malou příležitost se jí pomstít.“

„A co se stalo s vaší dcerou?“ zeptala se vědma opatrně.

Krčmářka zůstala mlčky sedět a pozorovala vědmu. Snažila se ze sebe dostat kloudné slovo, ale nakonec z ní jen vyšlo: „Je mrtvá.“ Rychle se postavila a odešla z místnosti. Snažila se to skrýt, ale plakala.

Chvíli nato do pokoje vešel její manžel. V ruce držel láhev a dvě štamprle. „Tak si na to tvoje zmrtvýchvstání připijeme, ne?“ Nesl se jako páv, který vyhrál důležitou bitvu.

„Tohle poslední dobou slýchám často.“

„Vidíš, máš štěstí, Zubatá o tebe ještě nestojí,“ přisedl si k ní a do ruky jí vložil štamprli. Nalil alkohol až po okraj – jak pro ni, tak pro sebe.

„Na život,“ zvedl skleničku, a oba do sebe její obsah obrátili. Efrin zamrazilo, jak jí alkohol pálil v hrdle.

„No, kde jsem… A jo, už vím. Prý o naší dceři chceš slyšet. Co ti budu vykládat – krásná byla jak obrázek a pracovitá zrovna tak. A srdce ze zlata, každému trhanovi se snažila pomoci. Měla naši hospodu převzít, až nám by bylo za těžko. Ať ji Pánbůh opatruje, a ta děvka, co nám ji vzala, až shoří v pekelném ohni. Ale tohle tě nezajímá, viď? Jaká byla, kdo to byl za člověka. Chceš vědět jen, jak umřela,“ poslední větu pronesl vyčítavě, ale v jeho hlase byla znát hluboká bolest.

„Ta Zlatovlasá zmije jednou v noci nás navštívila. Bylo to krátce po tom, co jsme si začali všímat, že se na našem hradě děje čertovina, veru čertovina. První se začali ztrácet prostí lidé – prý, že mor řádí. Poté začali mizet i bohatí kupci a lidé z hradu. Prý za to mohlo zlé obilí v sýpkách. Jenže my nejsme tak hloupí, jak si kněžna a ta zmije myslí. Hradní strážní začali po návštěvách domů, odkud mizeli lidé, pít opravdu hodně – až do bezvědomí. Ne jeden z nich si pustil ústa na špacír, a to, co popisoval… Ani ti nejstatečnější neměli sílu to poslouchat.

Tam, kde se našla těla, bylo těžké poznat, co za těla to jsou, a tam, kde se nenašla, zůstalo jen mnoho krve. Když se zvěsti šířily městem, ti, co mohli, začali odcházet, a ti, co nemohli, umírali. Toho večera, když se u nás stavila, jsme měli poradu, jak si naše město vzít zpátky.

Nejdříve jsme navštívili Čisté v jejich kostele – ani bránu nám neotevřeli. Prý že to jsou problémy pozemského života a oni nejsou hodni je řešit. Poslali jsme dopisy. Starej mlynář byl vojenský písař – ten napsal listy císařskému dvoru i dalším Čistým. Nikdo se neozval. Snažili jsme se domluvit i s hradní čarodějkou, ale místo ní tam byla jen nějaká novicka. Zůstalo nám jen násilí, chtěli jsme se vzbouřit. Ten večer jsme plánovali, jak a kde to začne.

Nečekaně otevřela dveře. Na každého z nás se usmívala širokým, zubatým úsměvem. Ten úsměv vidím doteď, když usínám. Moje žena, horká hlava, ji bez váhání začala vyhazovat – a žádná hezká slova u toho nepoužila. Ale ona? Ona jen stála, smála se a nic si z ní nedělala. Jen si každého z nás pečlivě prohlédla. Nakonec poděkovala, popřála dobrou noc a odešla.

Hned jsem měl zlé tušení, a měl jsem ho poslechnout. Ale hlupáci jsme byli, mysleli si, že něco zvládneme. Opak byl pravdou – den za dnem mizeli účastníci porady. Nejdřív jejich blízcí, pak oni sami. Snažil jsem se Aničku ukrýt, ochránit – opravdu jsem se snažil,“ rozklepal se mu hlas při návalu emocí.

„Ale marně. Jako pro poslední si přišli pro naši Aničku. Nás za trest nechali žít, a každým dnem k nám ta zmije chodí a směje se nám do tváře. Zlomili tím každého. Nikdo se už nechce stavět na odpor, a tak jeden po druhém umíráme,“ jeho oči upřel na strop, aby zabránil slzám dostat se na svět. „A moje Anička je navždy pryč. Ale chci ti poděkovat – díky tobě jsem se mohl aspoň trochu pomstít, vzít svůj život do vlastních rukou a bojovat zpátky. Děkuji ti.“

Efrin ho pozorovala se zádumčivým výrazem. „Zachránil jsi mi život. To já děkuji tobě. A pověz, co

žádáš na oplátku? Řekni, a pokud to bude v mých silách, splním ti to.“

„Nic. Jak ti říkám, dala jsi mi pocit, že mám život zase ve svých rukou.“

„Věřím ti, ale i tak pověz – nemůžu ti zůstat dlužná život.“

„Přestaň!“ vyjel na ni. „To, co chci, mi nemůžeš splnit. Nemůže mi to splnit nikdo! Slyšíš? Nikdo! Protože co asi chce otec, který přišel o dceru? Nebo snad umíš vzkřísit mrtvé?“

„Ne.“

„Vidíš? Tak se raduj ze svého života, dokud ještě můžeš.“

„Pomstím ji,“ řekla Efrin rozhodně. „Najdu ty, co tohle provedli.“

„Když myslíš. Ale neslibuj něco, co nemůžeš vyplnit. Sama vypadáš, že ti už Zubatá posmrtný pelech vybavuje.“

Venku mám koně.“

„Měla jsi venku koně. Ustájil jsem ho u nás ve stodole, ale moc se mu nechtělo – je to opravdu tvrdohlavý kůň,“ odpověděl hospodský s úsměvem. Po jeho hlubokém smutku zůstaly jen vodnaté oči, které i přes snahu o klidný tón prozrazovaly tíhu bolesti, jež ho stále doprovázela.

„To on je. Mohl bys mi přinést vak, co u něj mám? Je obvázán červenou šňůrkou. Jsou tam různé byliny, houby a lektvary, abych se mohla dát zase dohromady.“

„To, že do svého těla naliješ jedy a jiné svinstvo, tě nedá dohromady – jen oddálí tvůj skon.“

„Jistě jsem si toho vědoma, ale mám tu úkol, který musím dokončit, i za cenu svého života.“

Popravdě doufala, že potká hradní čarodějku a ta jí zbaví toho, co jí tráví tělo za pochodu. To, že je tam místo ní nějaká novicka, úplně narušilo její plány, ale mohla to čekat. Jestli bylo aspoň trochu pravdy na tom, co říkal sedlák a teď i krčmář, Rada by sem už dávno poslala někoho, kdo by to tu vyčistil.

„Všechny věci, co byly na tvém koni, jsem přinesl dovnitř, ale musím říct, že za tvůj arzenál zbraní by se nestydělo ani naše kníže.“

Při těch slovech se zvedl a došel k hromadě Efrininých věcí. Po krátkém hledání jí přinesl vak.

„Mám ti něco vyndat, nebo podat?“

„Podat, ale přines mi trochu toho tvého páleného.“ Krčmář jí podal vak a nechal ji o samotě.

Kapitola VIII.

Efrin se s těžkostí posadila. Cítila se příšerně, každý pohyb a nádech jí bolel. Její zranění se horšilo každým dnem, už i přestávala věřit, že zvládne vyřešit záhadu na Hradu Stín. Rozvázala červenou šňůrku a rozbalila obsah vaku. Našla poslední brikety opia a povzbuzující směs bylin. Nasypala si byliny do úst a ztěžka přežvykovala. Z trpké chuti bylin se jí zvedal žaludek. Malé zbytky rostlin se jí lepily na patro. Nakonec se jí však povedlo byliny dostatečně rozžvýkat a spolknout.

Pár chvil na to se zjevil hospodský s dalším páleným. Podal jej vědmě, která do skleničky hodila pár zrn opia, zalila pálenem a bez otálení vypila. „Teď půjdu spát. Jestli se po šesti hodinách nevzbudím, udělej vše proto, abys mě vzbudil, i kdybys měl použít násilí.“

Efrin riskovala s kombinací opiátu – mohlo jí to pomoci od bolesti, nebo ji to mohlo zabít, ale neměla moc na výběr. Stejně tak se obávala, že bude absolutně bezmocná, jestli se Bela vrátí, aby se jí mstila. Nebude se moci nijak bránit, bude jako čerstvě narozené nemluvně. Neměla však na vybranou – jestli se má jít zítra hlásit u purkrabího, musela to riskovat. Vypila pálené spolu s opiátem a ponořila se do hlubokého spánku.

Efrin jela městem po cestě, kterou jí poradili, směrem k druhé hradní bráně.

„Co tu pohledáváš, pobudo?“ Do prázdné cesty se jí postavil mladý hradní strážný.

Hubený, dlouhý holobrádek se zkaženými zuby. Oděný byl do hradní rovnošaty. Zeleno-oranžový varkoč nosil strážný hrdě a až okázale se pyšnil erbovním znakem vyšívaným zlatou nití.

„Slyšíš, pobudo?“ znovu zařval a svými krysími očima si pozorně prohlížel Efrin. Ve chvíli, kdy jeho zrak spočinul na zbraních, objevil se mu na tváři zlověstný úšklebek, předpokládající požitek z ponižování a ubližování.

Přece jen, jak jinak zlepšit svůj mizerný život než povyšováním se nad lidmi, jež život potrestal hůř než tebe.

„Slyšíš? Vypadni, než tě odsud vypráskám!“ pokračoval dál ve svém neurvalém chování a přitom svíral jílec svého meče.

Rudovlasá svižným pohybem sundala svou kápi. Její divoké vlasy spatřily světlo a neposedně se rozlétly do všech stran. Svůj pevný pohled upřela na mladíka, který zbělal při pohledu na její obličej. I ten jeho namyšlený úšklebek zmizel pod návalem strachu.

Modrooká měla na své tváři nespočet jizev spolu s pihami.

„Takhle tu hosty vítáte?“ mluvila rázně, ale potichu. „A jestli toužíš, aby se naše ostří v boji střetla, tak tas. Ale varuji tě, kluku, já se biji jen na život a na smrt.“

Strážný nasucho polkl, rychle pustil jílec meče a zůstal stát jako opařený.

„Janku, jak ti už několikrát říkal, ať jsou ty děvky sebehezčí, nahoru prostě nesmí,“ ozval se neznámý hlas muže. Nedlouho nato hlas získal i tvář. Od hradní brány se k nim na svých krátkých prasečích nožkách řídil druhý strážný.

Vypasené břicho mu poskakovalo do všech stran a pásek s mečem mu neustále sklouzával dolů. Když k nim přiběhl, byl celý upocený, zadýchaný a v obličeji se červenal jako mladá panna. Možná od běhu, nebo od pití pálenky.

Efrin sesedla z koně a postavila se tváří v tvář upocenému muži. Poté, co ji nově příchozí strážný pořádně spatřil v tvář, také zbělal.

„Pověz, jsem ta pohledná děva, jakou jsi očekával?“ Strážný se zmohl jen na nesrozumitelné mumlání a uhýbal pohledem před zaklínačkou.

„Kdo jste, paní, a co tady hledáte?“ optal se znovu mladík, tentokrát zvolil jemnější přístup. Přítomnost druhého strážného mu přidala na kuráži, protože ruku opět vrátil na jílec meče.

„Jsem Efrin z Tokolosu, zaklínačka.“ Hradní strážní na sebe mlčky pohlédli.

„Jsem zraněná a hledám léčitelku, nocleh a stáj pro koně.“

„Tohle všechno najdeš i tady dole,“ vzdoroval starší strážný.

„To samozřejmě ano, ale já chci mluvit i s knížetem o potenciální práci.“ Strážní na sebe znovu pohlédli.

„Velkomožný pán se na hradě nenachází. Je na válečném tažení. Hrad teď spravuje jeho žena,“ promluvil starší strážný a nervózně si třel zátylek.

„Dobrá, je mi jedno, jestli budu mluvit s knížetem nebo s kněžnou.“

„Ani náhodou! Myslíš, že věřím kdejaké poběhlici, co má u pasu zbraň? Máš mě snad za blbce?“ V očích se mu vzdorovitě zablesklo.

„Vaše město je podivuhodně prázdné. Pravděpodobně vám tu řádí nějaká škodná. Vaše paní by neměla radost, že jste od bran odehnali zaklínačku.“

Oba strážní zbledli, jako by se ocitli v hodině své smrti.

„Fero,“ promluvil mladší z nich, „tohle asi není na našem rozhodnutí. Půjdu zavolat kastelána.“ Starší muž nesouhlasně odfrkl, ale gestem ruky mávl, ať pro něj jde.

„u bozích“

Netrvalo dlouho a mladík se vrátil v doprovodu staršího muže, staršího než byl ten upocený strážný. Jeho pyšný a rozhodný krok prozrazoval, že se jedná o kastelána. Vysoký muž znal tajemství mýdla a vody. Jeho obličej však byl ztrhaný a unavený. Kruhy pod očima měl až mrtvolně fialové. Svoje dlouhé kaštanové vlasy nosil spletené do copu, rovněž hustou bradu měl upravenou a zastřiženou, jak se sluší a patří.

„Má paní, je mi ctí vás poznat,“ uklonil se kastelán před rudovlasou. „Mé jméno je Zbyšek a jsem zdejším purkrabím,“ nabídl svou ruku k vojenskému pozdravu.

„Efrin, zaklínačka,“ odpověděla mu a pevným stiskem přijala jeho ruku. Kastelán si vědmu a koně pozorně prohlížel.

„Slyšel jsem, že hledáš práci, rovněž léčitelku a nocleh.“

Vědma přikývla.

„A také místo ve stáji pro mého koně. Místo léčitelky bych ráda viděla hradní čarodějku nebo čaroděje.“

Zbyšek se nejistě ošil. „Jistě. Následuj mě. Ustájím ti koně a najdu ti práci hodnou tvého řemesla.
Vše až na čarodějku obstarám. Ale k ošetření tvých ran ti bude muset stačit léčitelka. Naše hradní čarodějka je…“ odmlčel se, jako by hledal správná slova. „Momentálně zaneprázdněná jinými povinnostmi.“

Purkrabí provedl Efrin po hradním náměstí. V přepychově zdobených ulicích prázdnota působila ponuřeji než v dolní části města. Zoufalství a strach vládly tomuto městu. Zbyšek rychlou prohlídku zakončil u stájí. Rudovlasou neudivilo, že ve stáních, které mohly pojmout dva tucty koní, jsou ustájené jen tři nádherné klisny. Přeci jen, v prázdném městě budou prázdné i stáje.

A přesto, tři nádherné klisny, každá jiné srsti, svou přítomností vyplňovaly prostor stájí. Kastelán vešel jako první do stájí, za ním Efrin vedla svého vraníka.

Mikeš se však před vraty vzepřel. V nesouhlasu jeho hříva vlála ve větru a řehotem ustoupil.

„Pokoj,“ přitáhla uzdu rudovlasá a volnou rukou uklidňovala Mikeše. „Nejsi snad nervózní z toho,

že se musíš dělit o stáje s takovými kráskami?“ Vraník znovu zařehtal a zatahal směrem od stájí.

„Zvláštní,“ promluvil Zbyšek a v zamyšlení si pročesával bradu. Modrooká chvíli vyčkala, zda jí kastelán prozradí, co shledal zvláštní na této situaci.

Zbyšek však mlčel a dál zkoumavým pohledem pozoroval Mikeše a vrata.

„Co je zvláštní?“ promluvila ve chvíli, kdy už jí kastelánovo mlčení přišlo neslušné. Pohled purkrabího přešel na vědmu, neměníc svůj zamyšlený výraz.

„Žádný kůň do stájí nechce, a i když ho konečně ustájíme do koje, vyvádí jako smyslů zbavený. Jen ty tři klisny tu v poklidu stojí. Nejdříve jsme si mysleli, že tu máme někde schované sršní hnízdo.

Nejednou jsme stáje prohledali a hádej co?“

„Nic jste nenašli?“

„Přesně, nic jsme nenašli. Tak jsme vzali nějaké ty koně a přes odpor jsme je ustájili. Ráno však byli všichni mrtví. Ty koně umřeli na vyčerpání. Jenom ty tři klisny zůstaly.“ Hlas ztišil natolik, aby ho slyšela jen vědma.

„Efrin, povím ti, to ráno, když jsem ty klisny viděl… Ty jejich oči, u bozích… Nikomu jsem to neřekl, měli by mě za blázna, ale ty to možná pochopíš. Ty klisny na mě koukaly s takovým uvědoměním… Jejich oči se mi vysmívaly a říkaly, že znají tajemství, které já ne.“

Teď už i Efrin se zjevným zájmem prohlížela vrata.

„A ty jsi mého koně chtěl ustájit zde?!“

„Ne, ale chtěl jsem vidět, jak se tvůj kůň bude chovat. Přeci jen, ten toho viděl víc než vojáci mého města.“

„Nepotěšil jsi mě. Jen co jsem přijela do vašeho města, vyhánějí mě od brány jako nějakého špinavého tuláka, a ty ses teď pokusil využít mého koně. Co kdyby se nevzepřel? Nechal bys ho v kojí?“

Kastelánovým obličejem proběhla vina. „Budu k tobě upřímný, nejspíše ano. Moje chování je neodpustitelné, proto tě nebudu prosit o odpuštění, ale prosím, zůstaň.“

Zaklínačka by kdykoliv jindy utla hlavu purkrabímu a šla si svou cestou, ale byla zraněná a dala slib, který nemohla porušit. Musí nejdříve zjistit, co se tu děje, pak může stínat hlavy, jak se jí zachce.

„A kdy to začalo? Myslím neochota koní vejít do stájí?“

Zbyšek se zachvěl a nenápadně se rozhlédl po případných posluchačích.

„Od té doby, co jsou tam ty tři. Patří velkomožné paní, dostala je darem od nějaké staré babizny.“

„To vysvětluje, proč je máte i přes problémy stále ustájené.“ Zbyšek na souhlas kývl hlavou a tím ukončil rozhovor na toto téma.

„Bohužel vojenské konírny jsou plné, ale jestli ti nevadí, můžeme ho ustájit venku pod stříškou.“

Ozvalo se Mikešovo souhlasné zařehtání. Zbyšek radostně tleskl rukama. „Myslím, že volba je jasná.“

Hřebce nakonec ustájili vedle vojenské základny pod venkovní stříškou. Efrin to potěšilo, protože měla vraníka na dosah ruky. Purkrabí modrookou také ubytoval ve vojenské základně v jedné z komnat.

V komnatě už měla připravenou horkou vanu spolu s mýdlem a čistým oblečením. Samozřejmě, že Zbyšek vyzvídal podrobnosti ohledně Mikeše během toho, co zaklínačku vedl do její komnaty. Ptal se jako všichni: kde koně skoro s lidským umem cvičí. Rudovlasá nikomu na tuhle otázku ještě neodpověděla zcela pravdivě. Vždy tvrdila, že neví, že kůň je dar. Byla to však jen poloviční pravda. Lidský druh by totiž bezpochyby zničil i to místo, kde koně jako Mikeš žijí.

Když kastelán opustil komnatu, vědma bez otálení ze sebe svlékla všechno oblečení a ponořila se do vany. Voda už sice nebyla horká, ale stále byla natolik teplá, aby vědmě povolily napjaté svaly. Mýdlo vonělo po růžích. S chutí si ho vmyla do své kůže.

V lázni ležela opravdu dlouho a zůstala i poté, co voda zcela vystydla.

Slunce pomalu zapadalo za obzor, stejně jako Efrin upadala do dřímot. Probralo ji až jemné klepání na dveře.

„Ano?“

„Jsem hradní léčitelka. Posílá mě purkrabí, prý potřebujete ošetřit,“ hlas zpoza dveří byl jemný a tichý. Rudovlasá musela napínat uši, aby zachytila všechna slova.

„Jistě, je otevřeno. Vejdi.“

Dveře se s hlasitým skřípotem otevřely a stejně tak zavřely.

Ve dveřích stála mladá dívka. Až příliš mladá. Nemohla být léčitelkou, možná tak novickou.

„O… omlouvám se, přijdu později.“

Dívka zčervenala při pohledu na nahou zaklínačku a rychle odvrátila zrak. Efrin se zvedly rty v jemném úsměvu. Léčitelka, a zahanbuje ji nahota.

„Ne, počkej. Zůstaň.“

V jejím hlase se odráželo pobavení.

Rudovlasá vylezla z lázně a oblékla na sebe bílou tuniku končící v půli stehen. Tunika do sebe nasákla vodu z vědmina těla a vlasů, zůstala tak průhledná jako hladina studánky. Efrin si podezřívavým pohledem prohlížela dívku.

„Nejsi moc mladá na léčitelku?“

„Ano, paní.“

„Bez těch formalit, prosím.“

„Jistě. Velkomožná paní si vyžádala léčitelku pro své panství, jenže klášter neměl koho nabídnout. Tak poslali mě, protože jsem nejlepší v ročníku,“ v dívce zaplanul ohýnek pýchy.

„A co k tomu kněžnu vedlo?“

„To vám neumím říct. Jsem jen prostá dívka. Připravuji masti, bylinné vývary a šiji rány. Mně se podrobnosti nesdělují.“

„Jistě.“

„Předpokládám,“ dívka znovu zrudla a ukázala rukou na levý bok.

„Ano,“ odpověděla Efrin.

Dívka navedla rudovlasou do postele. Zaklínačka bez námitek ulehla na lůžko a nadzvedla tuniku tak, aby si dívka mohla prohlédnout celou ránu.

„Zranili mě během boje a k mé smůle se mi do rány dostala infekce, která se mi teď šíří tělem,“ vysvětlila Efrin.

Mladá dívka usedla k vědmě a soustředěným okem i jemnou rukou zkoumala zranění. Pohled to stále nebyl nijak vábný.

Rána už sice byla zacelená, ale pobyt v sedle jejímu zranění neprospěl. Místy popraskala natolik, že z ní vytékala tmavá hmota. Od epicentra se šířila infekce, která prorůstala jejím tělem jako kořeny stromu. Od včerejšího rána se rozrostla po celém levém boku. Temně zbarvené žíly v nejvíce zasažených oblastech přecházely do fialova.

Efrin si pozorně prohlížela soustředěnou dívku. Ovšem čím déle tmavé oči léčitelky zkoumaly ránu, tím více její obličej prozrazoval bezradnost.

„Paní, moc mě to mrzí, ale tohle jsem ještě za svůj život neviděla. Jak jsem říkala, léčím jednoduché nemoci, srážím horečky a zastavuji průjmy,“ přiznala s nefalšovaným strachem v hlase.

„Tohle, paní… tohle je magie. Jediné, co pro vás můžu udělat, je přinést nějaký vývar proti bolesti.“

Rudovlasá odmítavě zakroutila hlavou a zklamaně povzdechla. Tohle nebyly její nejšťastnější dny. Schovala ránu pod tuniku.

„To není nutné. Bylin a hub proti bolesti mám požehnaně, ale nezabírají. Jediné, co pomáhá, jsou tonika, ale ty jsou silně toxické a uspávají mě.“

Efrin se vůbec necítila dobře. Infekce se tělem šířila opravdu rychle a ona nabírala síly jen velmi pomalu. Možná umřu,proběhlo jí hlavou.

I po tolika letech se smrti bála. Možná dokonce víc než lidé. Jejich životy jsou krátké. Ani si nestihnou na život zvyknout, a už umírají. Zato modrooká už mnoho let běhá po světě. Co však čeká ji, až její lov skončí, nikdo neví.

Mladá léčitelka chtěla ještě něco říci, ale vylekalo ji rázné klepání na dveře. Rudovlasá chtěla znát důvod dívčina strachu – a nejen toho jejího. Jediný, komu v tomhle městě nejiskřily oči strachem, byl kastelán. Vědma se nechala unášet myslí a přemýšlela, co by zde mohlo místní lidi k smrti děsit. Z hlubších úvah ji však vyrušil Zbyškův hlas, ozývající se zpoza dveří.

„Mohu vstoupit? Velkomožná je dnes v dobrém rozpoložení a souhlasila s večeří ve tvé společnosti. Takže tě musíme náležitě připravit.“

„Vejdi, dveře jsou otevřené,“ odpověděla Efrin.

Dveře se znovu otevřely a do komnaty vešel purkrabí, oblečený do honosnějšího oděvu než přes den. V rukách držel úhledně poskládaný oděv pro vědmu.

„Vzhledem k tomu, že jsi válečnice, mi šaty nepřišly vhodné,“ poznamenal a položil oděv na lůžko.

Dívka nadále nepatřičně seděla na posteli a styděla se za ně za obě, když vědma, lhostejná ke kastelánově přítomnosti, začala převlékat. Zbyšek však svoji hlavu také neotočil. Pozorně si prohlížel zaklínaččino tělo.

Dívce se znovu nahrnula krev do tváře, rychle odvrátila zrak, aby skryla tváře rudé jako plameny ohně.

Rudovlasou nahota nijak neznervózňovala a už vůbec ji neudivovala Zbyškova zvědavost. Rychlým pohybem, skoro neměřitelným pro lidské oko, si zašněrovala kalhoty. Poté upřela svůj pohled na kastelána.

„Víte, většina dam má ráda soukromí svých komnat, když si mění oblečení.“

„Ano, to jistě. Ale ty nejsi dáma. Nosíš mužský oděv a bojuješ s mečem lépe než kdejaký muž. Ty nezaplétáš věnce do vlasů.“

„Tvoje slova jsou troufalá. Aby tě nestála hlavu,“ odpověděla vědma chladně. Zbyšek se hlasitě rozesmál. „Oba víme, že si na falešný stud nepotrpíš.“

„A to víš taky podle toho, že nosím mužský šat a oháním se mečem?“

Kastelánův obličej ozdobil tajemný úsměv. „Ale kdeže, to vím, protože ty znáš pomíjivost života.“

Efrin zůstala překvapena. Nečekala takovou odpověď. Čekala neúmyslné urážky a stereotypní předsudky o tom, jak je pro něj jako pro muže přirozené prohlížet si nahé ženy a jak nemá mít vztek, protože je jen obyčejná zaklínačka – nástroj bez emocí.

Teď však v něm spatřila mladíka uvězněného v těle starce, plného lítosti nad zbývajícími roky. Zbyšek ji nepozoroval s chtíčem, ale se závistí. Závistí nad zaklínaččinou dlouhověkostí a mladostí.

Než však mohli zapadnout do nevyřešitelného tématu věku a času, změnila Efrin směr rozhovoru.

„No, co myslíš, jak vypadám před velkomožnou paní?“ Posměšně se předvedla v oděvu, který připomínal šaty hradní dámy. Prostý oděv se skládal z tuniky a tmavých kalhot. Jednoduché, ale tak to má být – od zaklínačů se nic jiného neočekává.

„No, ani bych tě nepoznal. Už nesmrdíš jako tvůj kůň a tvůj oděv není celý od špíny a bláta,“ odpověděl kastelán s úsměvem.

Efrin v něm na okamžik spatřila toho pohledného mladíka, kterým musel kdysi být.

„Tobě se opravdu zajídá život. Nejdříve mi chceš ustájit koně vedle těch podivných kobyl, pak mě šmíruješ a teď mě ještě urážíš?“

„Ale prosím tě, ty jsi sem nepřišla řešit mě,“ podal rudovlasé koženou šňůrku do vlasů. To přimělo Efrin uvažovat, jestli purkrabí ví, proč vlastně přišla.

„Určitě víš, jak se chovat před panstvem? Víš, jak jíst příborem?“ naléhal Zbyšek, když spolu kráčeli k hodovní síni.

Kastelán už od začátku jejich rozhovoru nelpěl na formalitách, mluvil přímo a k věci. Vzácná vlastnost.

Cestou je vedl udupaný koberec bohatě vyšívaný zlatou nití. Na zdech visely obrazy předků, kteří povýšeně vzhlíželi dolů a soudili každého, kdo prošel kolem.

„Zbyšku, neboj, není to můj první důležitý stůl, za který usednu. To, že smrdím po koních a nosím obnošený šat, ještě neznamená, že mám vychování jako z maštale.“

Pravdou bylo, že rudovlasou nezajímaly předpisy o tom, jak se chovat k urozenému panstvu. Samo panstvo by potřebovalo přeučit, jak se chovat k lidem. Respekt měla jen pro ty, kdo si ho zasloužili.

„Dobrá, dobrá. Já jenom… víš, naše paní je…“ Nervózně se rozhlédl, jestli je neposlouchají zvědavé uši.

„Krutá,“ dokončila za něj vědma.

Efrin přátelským gestem položila purkrabímu ruku na rameno.

„Vím, není to moje první urozená dáma.“

Kapitola: IX.

Poté, co prošli vstupními dveřmi, uvedl Zbyšek modrookou do obrovské síně. V slabě osvětlené místnosti se nacházely dva tucty stolů pro hosty. Bylo však zřejmé, že stoly se už dlouho neprohýbaly pod tíhou jídel a pití. Teď na ně jen usedal prach. Celkově sál působil dost zanedbaně. Držel se tu zkažený vzduch a vlhkost. Rudovlasou překvapilo, že v síni nejsou žádní strážní ani služebnictvo.

Jedinou další osobou v místnosti byla krásná žena, celá oděná do červených barev. Vlasy tak rudé, jak sama krev. Seděla za nejdelším stolem, který dominoval sálu. Kněžna seděla na místě pro hradního pána. Seděla nehnutě a strojeně, přes celý sál pozorovala Efrin. Modrooká však pochybovala, že ji v tom šeru vidí tak dobře, jak ona vidí ji.

Purkrabí a zaklínačka předstoupili před kněžnu.

„Efrin z Tokolosu,“ uklonil se Zbyšek. Rudovlasá však zůstala ženě hledět do očí.

„Neznáš, jak se chovat k panstvu?“ zeptala se kněžna a znuděně se napila čehosi, co měla v číši.

„Já nejsem ničí poddaná, jsem svobodný člověk.“

„Nevím, zde svobodní a už vůbec nevím, zda člověk. Projev mi úctu, jinak budu nucena zavolat hradní stráž a požádat je, aby ti s tím pomohli.“

Kastelán se nejistě zachvěl.

„Myslíš ty stráže, kterým se v očích jiskří strach? Nechtěj mě urazit, nemáš ani jednoho strážného, jenž by se mnou chtěl křížit ocel.“

Kněžnin výraz ztvrdl a její oči probodávaly modrookou skrz naskrz.

Rudovlasou to však nevyvádělo z míry, zato purkrabí se opotil nervózním potem.

„Uvítala jsem tě u sebe doma, koupala ses v mé vodě a máš na sobě moje šaty. Nevděčnice, pokloň se mi,“ hlas kněžny se rozléhal prázdným sálem.

„Ne.“

„Jak se opovažuješ? Skončíš v hladomorně!“

Pro Efrin výhrůžky kněžny nic neznamenaly, byly to pouze prázdné řeči, stejně jako celé její město. Kněžna nespokojeně namířila prstem na modrookou a pak ke dveřím.

„A ven! Nech tě kůň odnese stejně rychle, jak tě přivezl!“

„Hmm,“ vědma se ušklíbla drzým a sebejistým úsměvem. „Potřebuješ mě, a tvůj lid taky. Ve tvém kraji řádí škodná. Jak by tvoji poddaní vzali, že jsi zaklínačku vyhnala, když ti ve kraji mizí lidé?“

Kněžna rychle přešla pohledem na krb a zpět na Efrin. Po sebevědomé kněžně nezůstala památka. Nervózně se ošívala na židli.

„Nevím, o čem to mluvíš. Můj lid je spokojený a šťastný, protože jsem šťastná já.“

Tentokrát to byl Zbyšek, kdo promluvil: „Zaklínačka má pravdu. Jestli nám nepomůže, brzo tu nezůstane nikdo, kdo by se staral o váš majetek.“

Místo odpovědi však krásná spražila purkrabího přísným pohledem. Zbyšek však neuhnul očima.

„To od tebe slyším poprvé, Zbyšku. Máš mě o tom ovšem informovat. To všechno mění. Jestli tě potřebuje můj lid, potřebuji tě i já.“

Ve velkém gestu roztáhla ruce nad prázdným stolem a pohledem plným falše pohlédla Efrin do očí.

„Tak zapomenu na naši roztržku a vítám tě u svého stolu.“

Kapitola X.

Zaklínačka si pochutnávala na pečeném kanci a nad vínem trpkým jako sám život. Kastelán usadil vědmu k jedné z opuštěných lavic s přímým výhledem na kněžnu. Ta si s jídlem spíše hrála, než aby jedla, zato svou číši vyprazdňovala rychleji, než jí ji Zbyšek stíhal doplňovat.

V síni vládlo tíživé ticho, přerušované jen cinkáním příborů o talíře a kroky purkrabího mezi stoly. Efrin neuniklo, že tu nejsou žádní sluhové ani stráže. Hradní paní seděla osaměle v čele prázdného sálu, obklopená tichem a vínem.

„Efrin, že?“ přerušila kněžna ticho, její hlas byl klidný, ale trochu zastřený. Rudovlasá přikývla, ale dál věnovala pozornost kančímu masu.

„Vy zaklínači nemůžete mít děti, že?“ Vědma jen mlčky přikývla.

Kněžna se pousmála – ironicky, hořce, možná spíš pro sebe než pro ostatní. Víno jí pomalu rozplétalo jazyk. Efrin poznala ten tón.

„Jaké štěstí pro tebe. Nikdy nepoznáš útrapy mateřství. Odpovědnost za něčí život. Nepoznáš tu touhu chránit své dítě, pomoct mu… Obětovat pro něj všechno… a ještě víc.“

Efrin pomalu přežvykovala sousto, přemýšlela. Úděl matky, to se honilo její hlavou.

„Neboj, kněžno, my vědmáci máme jiné útrapy. Takové, které vy lidé nikdy nepoznáte a nepochopíte,“ odpověděla nakonec.

V sále se rozhostilo další ticho.

Kněžna se zahleděla do číše, chvíli v ní kroužila vínem, pak si ji přiložila ke rtům.

„A kde máš ty své děti?“ otázala se vědma.

Kněžnin pohled ztvrdl. Bylo to sotva znatelné, ale Efrin měla ostré oči a všimla si toho.

„Spí ve svých komnatách,“ odpověděla odměřeně. „Kluci se necítili dobře.“

„A čím ochořeli?“ otázala se zaklínačka nezaujatě. Kněžna v rozčilení praštila rukou o stůl.

„Není ti dovoleno se ptát! Jak se opovažuješ? Tvá troufalost nezná mezí!“ Její hlas se nesl prázdným sálem a odrážel se od stěn.

Efrin to nevyvedlo z míry. Jen se spokojeně zakousla do dalšího kusu masa.

„Ptám se jen, zda je to běžná horečka, nebo snad nemoc, se kterou by mohl pomoci zaklínač.“ Modrooká našla kněžniny oči. V síni zavládlo naprosté ticho.

Kněžna se ani nepohnula. Bylo na ní vidět, že přemýšlí, co říct, nebo spíš, co neříct.

„Myslíš, že mým dětem pomůžeš lépe než léčitelka?“ řekla nakonec.

Efrin se uchechtla. „Jestli myslíš tu mladou pannu, která mě dnes přišla zkontrolovat, tak ano. Pomůžu jim lépe.“

Kněžna s každým dalším slovem působila nervózněji. Pohledem těkala po celém sálu.

„To děvče je mnohem šikovnější než moje předešlá léčitelka a čarodějnice dohromady,“ utrousila. Efrin zbystřila. Každý hrad měl povinnost mít mezi svými zdmi čarodějku či čaroděje z Rady.

„Koho ti sem vlastně Rada poslala?“

„To není tvoje starost!“ Kněžna se odvrátila.

„Jak jsem řekla, nebyla důvěryhodná a Rada mi už zaslala novou čarodějku.“

„A koho?“ nenechala se odbýt.

„Není to tvoje starost!“ odsekla kněžna. Ticho znovu zaplnilo sál.

Obě ženy si hleděly do očí s odhodláním. Efrin čekala, zda kněžna přizná pravdu. Bylo jasné, že kněžna něco tají – a rozhodně to nebylo žádné nevinné tajemství. Rozhodla se najít čarodějku a zjistit od ní, co kněžna skrývá.

„Nepotřebuji tvou pomoc ani tvé rady,“ řekla nakonec. „To můj lid strádá, ne moji synové. A zde také začíná tvá práce.“

Efrin sklonila hlavu v předstíraném souhlasu. Hrála svou roli prosté divoké ženy s jednoduchým umem. Tak, jak se od zaklínačů očekávalo.

„Jak poroučíš, má paní,“ pronesla klidně.

„Pověz, máte nějaké informace o zmizelých? Třeba kdy a kde to začalo?“ Vědma se natáhla přes stůl po pečeném bažantu.

„Všechno to začalo minulý podzim, během oslav mrtvých,“ vyhrkl nečekaně Zbyšek. Během vteřiny se kněžnin pohled změnil – z překvapeného na polekaný zároveň.

„Vidím, Zbyšku, že potřeba informovat mě včas ti je stále cizí. Tak mluv. Pověz, co ještě víš, ať se poučíme.“

Kastelán, teď už bílý jako smrt, pohlédl na Efrin, ale svou řeč směřoval ke kněžně.

„Už nic, má paní. Jen tohle… a každý den nově pohřešovaní. Většina dětí mizí v noci.“ Modrooká horlivě jedla bažanta, omastek jí stékal po prstech.

„Hmm… Tak už aspoň vím, že příšera útočí v noci. Teď už jen najít místo, kde udeří znovu.“

„Kdy mám očekávat splnění tvého úkolu?“

Vědma si položila ruku na plné břicho, jedním velkým douškem vypila celý obsah svého džbánu a všechno završila hlasitým říhnutím.

„No, po tomhle džbánu… a po mnohých dalších… se možná rozhodnu, kdy a jak práci vykonám. Ale doufám, že víc než dvě noci se tu nezdržím.“

Kapitola XI.

Efrin ležela ve své komnatě, omámena vínem. Možná ho nakonec vypila víc, než měla. Oční víčka měla zavřená a mělce vydechovala. Jako by spala, jenže spát nemohla. Její tělo tepalo bolestí a co hůř, z mysli nemohla dostat kněžnu a její chování. Něco před ní tajila, ale stejně tak i Zbyšek.

Pokaždé se tvářila překvapeně, když Zbyšek promluvil, ale ne skutečnostmi – nýbrž tím, že o tom všem Zbyšek ví. Hana měla pravdu, zlo se tady usadilo a kněžna tomu bezpochyby byla příčinou.

Bylo něco málo po půlnoci, když se ozvaly zvuky otevírajících se dveří do komnaty. Rudovlasá zbystřila a zaměřila zrak na postavu ve dveřích. V naprosté tmě se potácel Zbyšek. Nepřišel s žádnou svící ani s ničím, co by mu svítilo na cestu. Na sobě měl noční košili a jeho úhledně spletené vlasy mu teď volně padaly přes ramena.

„Efrin,“ promluvil do ticha, šeptem téměř neslyšně pro lidské uši.

„Spíš? Musím ti něco důležitého říct.“ Kastelán nejistě vstoupil do komnaty.

„Efrin…“ tápavě se blížil k lůžku.

„Riskuji tím úplně vše.“

„A to ti dává právo vtrhnout do mé komnaty uprostřed noci?“

Zbyšek ve tmě zažmoural na místo, kde ležela zaklínačka. Z jeho vylekaného pohledu bylo jasné, že spatřil duhovky modrooké, které ve tmě slabě mihotaly.

„Já…“ nervózně se rozhlížel kolem sebe, jako by ho někdo mohl slyšet či vidět. Místo sebevědomého vůdce tu stál děda v sukni. Nevědomky se tahal za ušní lalůček.

„Chtěl jsi mi říct něco důležitého.“

„Ano, ano, jistě. Víš, jak jsem se zmínil o oslavách mrtvých?“

„Ano.“

„Tak ti teď povím, co se té noci doopravdy stalo.“

Kapitola XII.

Stál jsem na noční hlídce. Kněžna uspořádala jednu ze svých vyhlášených zábav. Nechal jsem omladinu, ať užívá mládí, a i když už dlouhá léta není mou povinností, vzal jsem noční hlídku na hradbách. S požehnáním kněžny byli vojáci na veselce a já byl jediný, kdo stál na hradbách.

Listopadový vítr se za posledních pár dnů neobyčejně ochladil, jako by přicházel od samotné smrti. Pevněji jsem se zabalil do pláště a s klidem starce pozoroval horizont.

Čas plynul pomalu, jak se na noční hlídce patří. Noc, i přesto, byla každou chvílí blíže k ránu. Veselku opustila už většina hostů, zůstalo asi jen tucet lidí – překvapivě ti, které pozvala sama kněžna. Tuhle skutečnost jsem si ale uvědomil až později té noci.

Noc se vyjasnila a paprsky měsíce osvítily nádvoří. Moje stařecká zvědavost mě přemohla, a tak jsem nakoukl přes hradby, abych koutkem oka zahlédl dění dole. Čertovina! Otřáslo mnou znechucení. V rovné míře se mezi sebou kroutila nahá ženská i mužská těla. Démonicky, jako zvířata, se třeli jeden o druhého do rytmu bubnů. Určitě je to tanec k uvítání samotného Vládce Pekel, Pomyslel jsem si.

Uprostřed toho tance, poháněného chtíčem, stála stařena. Ta samá stařena, která před nedávnem přijela na hrad, aby vyléčila kněžniny syny. V rukách nad hlavou držela dítě, jež plakalo žalostným brekem, až se mi svíralo srdce. Kolem nich se točily tři mladé novicky. Každá s jinou barvou vlasů. Držely se za ruce a točily se nelidsky rychle, až se zdálo, že jejich vlasy splývají v jedno.

Zpívaly písně v jazyce, kterému jsem nerozuměl, ale slova jsem slyšel zřetelně a stále se opakovala:

Kasa, kasa, Noo kasa, Emire no kasa, Tasai Emire ano Noo kasa, kolo emire kasa.

(Povstaň, povstaň, Bože, ó povstaň. Měsíc Boha volá, ó povstaň, volám, Bože, povstaň.)

Až po chvíli pozorování jsem si všiml, že kněžna stojí opodál, zahalená v plášti rudém jak krev. Obličej měla skrytý pod kápí, aby ji nebylo poznat. Vedle ní stáli ti dva nepodaření synové, jež nám poslalo samo peklo. Nedonošenci—být to děti sedláků, už dávno by nežili, ale jejich urozený původ jim umožnil dožít se patnáctého roku. Nebyli nijak silní ani chytří, vynahrazovali to však svou agresí a bezočivostí. Stejně jako jejich matka. Stejně jako jejich otec.

Vítr se začal zvedat ve stejné chvíli, kdy stařena pozvedla dítě. Bubny též nabíraly na intenzitě. Pomalým krokem se k ní blížila kněžna, spolu se svými syny. Silný vítr narážel na hradby a profukoval můj plášť. Chlad jsem cítil až v kostech, přesto jsem se nepohnul. Byl jsem

hypnotizován scénou na nádvoří. Kněžna nacvičeným pohybem vytáhla z pláště athame a přidala se ke zpěvu tří žen.

Pláč dítěte neutichal, jen zněl čím dál zoufaleji. V odlehlé části mé mysli jsem věděl, co bude následovat, ale stále jsem doufal, že je to jen zlý sen, noční můra, z níž se brzo probudím. Jak naivní jsem byl.

Kněžna pozvedla rituální dýku nad hlavu. Měsíční paprsky se odrážely od ostří. Rychlým, zkušeným pohybem chladnokrevně rozřízla tělíčko a vyndala z něj drobné bušící srdce. Na sucho jsem polkl. Vítr ustal a stejně tak i pláč i tanec. Zvuky bubnů postupně odeznívaly do mrtvolného ticha, které narušila kněžna, jenž začala rýmovat stejně jako ty tři novicky před ní.

Kasa, kasa, Noo kasa, Emire no kasa, Tasai Emire ano Noo kasa, kolo emire kasa.

Posledním slovem srdce rozpůlila vedví a podala ho synům. A ti se jako hladoví psi pustili do pojídání. Krev jim stékala po bradě i prstech a do panujícího ticha se znovu roztočili přihlížející lidé.

Po pozření posledního sousta do dítěte zčistajasna uhodil blesk. Mohutný a ohlušující, jak samotný bič boží. Ze zvědavosti jsem co nejvíce vykoukl přes hradby a riskoval tak své odhalení, abych co nejlépe viděl na místo, kam uhodil blesk. Čekal jsem, že uvidím rozestoupenou zemi a z ní stoupat samotného pána zla. Viděl jsem však jen to, jak se to zasažené nemluvně pohnulo a chvíli na to znovu rozbrečelo. Vítr se začal opětovně zvedat, když stařena pozvedala dítě nad dav lidí. Ti se dali do pláče, ale ne pláče žalostného, nýbrž pláče radostného.

Atmosféra zůstala podivně nabitá, cítil jsem, jak mi všechny chlupy na těle stojí. Vzduch smrděl po spálenině, ale zároveň byl krystalově čistý. V odlehlé části mé mysli jsem věděl, co bude následovat, ale stále jsem doufal, že je to jen zlý sen, noční můra, z níž se brzo probudím. Jak naivní jsem byl.

„Do toho, děti moje! Přivítejte svůj nový život, který vás čeká,“ hlasitě promluvila stařena. Dav trochu utichl ve svém nářku. „Berte, děti moje, vše, na co máte nárok.“ A ti dva synové, ti dva budižkničemové, se pustili do dítěte. Bez sebemenší lítosti ho trhali na kusy. Byl to hrozný pohled, ale já se nemohl přinutit odvrátit zrak.

A oni, jak zvířata, trhali maso od kosti. Všude bylo tolik krve, tolik krve toho malého neviňátka. Netrvalo dlouho a ty dvě bestie nechaly po sobě jen ohlodané kosti. Když pohlédli na dav, tehdy jsem poprvé spatřil jejich tváře – rudé a pokřivené. Už to nebyli ti dva usoplení kluci s prázdnými pohledy. Teď na mě hleděli dva mladí muži, z jejichž očí vyzařovalo poznání. Tváře se jim roztahovaly do zubatého úsměvu, v němž vynikly jejich špičaté zuby.

Rychle jsem se schoval za hradby a doufal, že mě nezřeli. „Výborně, mé děti. Teď jste i jeho děti. Uctěte si svého otce za dary, které vám poskytl,“ mluvila zase stařena. Nedalo mi to a znovu jsem vykoukl, abych viděl aspoň něco málo. A to ty tři novicky, dvojčata, halila do rudých plášťů rudých jak krev, kterou měly umazanou na obličeji. Stařena namočila prsty do krve, jež zůstala na zemi, a nakreslila dvojčatům na čela podivuhodné symboly. „Tak oslavujte, moje děti, vše je tu pro vás, vše vám patří.“ Spytihněv a Spytimír si vyměnili pohledy plné nadšení a skočili do davu přihlížejících nahých těl.

Jestli jsem si myslel, že nic horšího už neuvidím, tak jsem se šeredně spletl. To, co následovalo, mě dodnes budí ze spánku. Ty pomatené zrůdy – nestíhal jsem je ani sledovat, byli tak rychlí, jak mizející stíny. To, kde se nacházejí, se dalo odsledovat jen podle těl, která po nich zůstávala. Ti, co

stihli zareagovat a pokusili se utéct, také neměli šanci. Jednoduše je dohnali. Zůstávali po nich jen mrtvá těla, krev a vnitřnosti.

Bože, bylo to hrozné – ty zvuky lámání kostí a ječící ženy. Snažil jsem se, ale nakonec jsem polevil a obsah svého žaludku vyvrhl vedle sebe.

Pak už si jen vzpomínám, jak mě ráno střídající stráž probrala vedle mých zvratků. Nechal jsem je, ať si myslí, že jsem v noci pil a odpadl. Nikdo by mi stejně nevěřil a ještě by si říkali, že na stará kolena šílím. A za čarodějkou jsem jít nemohl – ta už dávno byla uvězněna v žaláři. Tak jsem zůstal čekat, kdo přijde na pomoc. A přišla jsi ty. A taky jsi první, komu vyprávím hrůzy té noci.

Když Zbyšek dovyprávěl, v obličeji se mu zrcadlila hrůza z té noci. Vědma se rychle probrala ze svého opojení alkoholem a teď už stála v plné zbroji. "Zbyšku, pozorně poslouchej! Tohle je nad tvé síly, o kněžnu se postarám. Od tebe potřebuji jen jedno." Podala mu svůj meč jílcem napřed. "Najdi statečné, kteří tu zbyli, a ty tři kobyly vyveď ze stájí. Utni jim hlavu tímhle mečem. Těla odděleně spal." Efrin mluvila důrazně a autoritativně. "Slyšíš mě? Je to důležité?" Kastelán přikývl na souhlas a pevně uchopil jílec meče. "Jak si přeješ, tak vykonám."

Zaklínačka vypila jeden ze svých podivných lektvarů. "A pověz mi ještě, kam kněžna zavřela

čarodějnici." "V žaláři."

"Dobře. A teď mi pověz, znáš hrad lépe než kdokoliv jiný. Kde je kněžna?"

Zbyšek se odmlčel a zhluboka se nadechl. "Zbyšku," položila modrooká ruce na jeho ramena. "Já to vyřeším, ale musíš mi říct, kde najdu tvou paní."

Purkrabí se vysmekl z jejího sevření a vydal se ke dveřím. "V krbu je skrytá zeď. Jsou tam schody, co vedou do tajné místnosti." S těmito slovy opustil komnatu a nechal Efrin se svými myšlenkami.

Ta však neotálela, ještě naposledy zkontrolovala výbavu, zda jí dobře sedí, a vydala se do žaláře. Stráže ji v žádné cestě nebránili, ve skutečnosti ji všude s povděkem přijali. Stejně tak ji vpustili do žaláře. Dokonce jí dali klíč od cely, kde čarodějku drželi. Nebyli hloupí, věděli, proč tam zaklínačka jde.

V kobce to páchlo jako v každé jiné – po moči, hovnech, mokré slámě, zatuchlině a zoufalství. Efrin šero v žaláři nijak nepřekáželo. Viděla každou krysu a všechny zoufalé oči, které na ni hleděly z cel.

Modrooká došla k té nejposlednější cele v žaláři. Táhla se s ní výrazná vůně levandule. "No to je dost, že jsi tu," promluvil ženský hlas, ještě dříve než osoba uvnitř cely mohla rudovlasou spatřit. Rudovlasá znala tu vůni a rovněž i hlas. Jemně se usmála, když zastala u cely. "Promiň, měla jsem neodkladné záležitosti."

Ve středu místnosti, mezi vším tím hnusem a smradem, seděla Kazima. Jako nějaká carevna a vypadala rovněž tak. Nebylo znát, jak dlouho strávila v kobce, ale podle toho, jak vypadala, tu seděla nanejvýš půl hodiny. "Ale upravit se mezi ně asi nepatřilo, vypadáš hrozně," prskla na ni Kazima jedovatě.

"Škoda, že to samé nemůžu říct o tobě." Chvíli na sebe mlčely, hleděly a zadržovaly smích. Čarodějnice vstala a elegantním pohybem přišla k mřížím. "Trvalo ti to dlouho, ale jsem ráda, že jsi tady. Teď ale nemrhej mým časem a otevři tu zasranou celu a pusť mě ven! Musím jít oplatit pár

přátelům jejich pohostinnost." Z jejího hlasu bylo znát, že se nejedná o přátele a že jim nechce jít oplácet laskavost. Oči jí jiskřily hněvem.

"Obávám se, že tě nebudu moci pustit."

"Cože!? No o to se ani nesnaž a okamžitě mě pusť ven!“ V návalu vzteku došla k mřížím.

"Určitě ne. Kolik času jsi tu asi takhle zavřená? Myslíš, že máš dost sil? Nenech se vysmát, moc dobře víš, že by tě ta bába zabila ve chvíli, kdyby tě uviděla."

Kazimě vzteky vstávaly vlasy. "Tak proč jsi sem vůbec chodila? Když mě tu chceš dál držet jako krysu! Nebo ses snad jen přišla pokochat mým utrpením?" Azurové oči se jí chvěly magickou mocí.

"Aby sis mi odpověděla na mé otázky ohledně kněžny, jejích synů a té staré baby. Zbyšek mi vyprávěl o Noci mrtvých. Popisoval krvavou magii, starou a zapomenutou."

"Ta svině." Znovu se rozčílila, ale tady byl limit černovlasé a vyčerpáním se snesla k zemi. Efrin poklekla k ní. "Vidíš? Ani rozčílit se nemůžeš, aniž by se ti neudělalo zle. Jak bys chtěla bojovat? I při plné síle by to pro tebe bylo nebezpečné."

"Že to říkáš zrovna ty!" Odsekla. "Z tebe smrdí smrt na hony daleko."

"Jenže to patří k mé práci riskovat život. Tvá práce je intrikovat a tahat za nitky." Přátelský rozhovor se pomalým tempem měnil na hádku s výčitkami starých ran.

"Ale co práce? Za práci dostaneš zaplaceno, jenže jak tě znám, tak do téhle výpravy ses dala z dobroty srdce."

"Ne tak docela. Mladík z nedaleké vesnice mi zachránil život na hřebenu Dračí hory." "A tak plníš něčí přání," nenechala ji Kazima domluvit.

"Ano, ale nemám teď čas otvírat téma, jenž bylo už dávno uzavřené, a vést tu rozhovor jako nad džbánem vína." Efrin protáhla svou ruku mřížemi a položila ji čarodějnici na ruku, horečnatě ji zmáčkla. "Prosím, odpověz mi na moji otázku."

Kazima přesunula svůj pohled na jejich ruce. "Pamatuji si dobu, kdy jsi mi takhle svírala ruku z jiných důvodů," nostalgicky se černovlasá zamyslela.

"A já pamatuji dobu, kdy sis zvolila život v přepychu." Obě teď na sebe hleděly. Přesně tomuto rozhovoru se chtěla už od začátku vědma vyhnout.

"Dobrá," přerušila ticho čarodějka. "Řeknu ti, co chceš, ale pustíš mě z téhle hnusné klece. Opravdu tu nebudu ani minutu navíc." Rudovlasá chápavě přikývla na souhlas, pustila ženě ruku. Se značnou bolestí, která se už nedala skrýt, se znovu postavila na nohy a otevřela celu.

Kazima se sotva držela na nohou. "No pojď," natáhla se po ní Efrin a pomohla jí, podepírajíc její váhu svým tělem.

"No nevypadáš moc ve formě, dokonce neuneseš ani moje tělo." "Přestaň, nic mi není."

"Nevím, proč mi lžeš, ale dobře, nic ti není."

Schody daly Efrin pořádně zabrat, čelo se jí orosilo potem a srdce jí bilo jako o závod. Nakonec však ta námaha stála za to. V tu chvíli, kdy Kaziminu tvář pohladil čerstvý vítr, vyhrkly jí slzy do očí.

"Už jsem ani nedoufala," vysoukala se z vědminčina pevného držení a spokojeně se sebou plácla na zem.

"Děkuji."

"Nemáš mi zač děkovat," odpověděla modrooká. Rysy v tváři se jí nečekaně zjemnily. "A už mluv. Plýtvám časem i silou.“

Kapitola XIII.

Kněžna Agáta, nešťastnice ve svém životě. Narozená do války, aby svůj život prožila ve válce. Vychovaná zlatou lžící a tyranií. Vyrostla do nebeské krásy, rovněž tak i rozumem obdařená. Už jako mladou pannu ji provdali za významného vojevůdce, který za svůj život získal bohatství i postavení. Vedl císařské jezdectvo ve válce. Muž to byl silný, prudký a divoký. Stejně jako kraj, který jí byl věnem.

První roky na hradě Stín se snažila žít lepší život, než bylo obvyklé. Pomáhala svým poddaným, kde se dalo. Léčila, rozdávala chleba a nechala stavět útulky pro chudé. Chtěla být co nejblíže prostému životu. Jak však její roky plynuly a její manžel se stával každým dnem a každým pohárem agresivnější, i ona časem zahořkla ve svém životě. Oplzlý a věčně útočící Vojtěch nebyl žádné kvítko. Bylo známo, že kněžnu bil a obtěžoval. Což si vzpurná Agáta nenechávala nikdy líbit a i ona sama mu připravila težké chvíle. Byla též známa svým chtivým libidem a kolem sebe si držela vždy pár mladých milenců. Nejlépe všem na očích. Kníže však její chování odmítal tolerovat, a o to víc si vynucoval její poslušnost.

Žádnou z jejích aktivit Vojtěch neschvaloval. Považoval je za plýtvání časem a penězi. Obviňoval Agátu, že tráví více času staráním se o chudé než o svého chotě. Zpočátku to byly jen slovní narážky, ale jak čas plynul a s každou číší vína se kníže stával výbušnějším a agresivnějším, odráželo se to hlavně na jeho chování vůči Agátě. A i ona časem zahořkla ve svém životě.

Věčně opilý Vojtěch nebyl žádné kvítko. Od rozbřesku do západu slunce pil se svými kumpány, kde vzpomínali na své slavné bitvy. Takto povzbuzen pak v komnatách bil a znásilňoval svou ženu. Což si vzpurná Agáta nenechávala líbit a vždy mu připravila těžké chvíle. Nikdy nepromeškala příležitost ho veřejně ponížit nebo se ukázat v doprovodu mladých mužů.

Z nezdravého vztahu se jim nakonec narodili dva synové. Dvojčata – Spytihněv a Spytimír. Děti, jenž zůstanou do konce života dětmi. Kněžna to zpozorovala dřív než kdokoliv jiný – nebyli potomky zrozenými k vládě. Netrvalo dlouho a poznal to i Vojtěch, který chtěl nechat děti zabít. Osud to však zařídil jinak. Než to stačil vykonat, povolal ho král do války.

A tak zůstala kněžna sama bez dozoru – stejně jako její synové. Bez otcovského dohledu se dvojčata rychle proměnila v postrach hradu. Spytimír s bratrem byli krutí a zkažení, jejich touhy neznaly hranic. Nejedna dívka skončila mrtvá, mnohé se nikdy nenašly. Spytihněv občas projevil záblesk soucitu, ale byl pevně svázán se svým bratrem. A Spytimír? Ten se nikdy nebál jít dál – dál než kdokoli jiný, kamkoli se mu zachtělo. Zločiny páchali bez ostychu, přímo před zraky druhých.

A proč by se měli bát? Matka je vždy ochránila, hněv poddaných uhasila – a ty, kdo křičeli příliš hlasitě, poslala do žaláře.

Nikdy nepochopila, že jejím synům schází nejen kázeň, ale i schopnost rozlišit dobro a zlo. Věřila, že se jednoho dne poučí, aniž by je k tomu sama vedla – zatímco oni dál ničili vše, co jim stálo v cestě. Navštěvovala mou komnatu skoro každý večer, abychom hledali lék pro její děti. Jejich mentální zdraví nebylo jejich jediným problémem – rovněž často stonali. Nesčetněkrát jsem se snažila kněžně vysvětlit, že tohle si žádá vůli bohů a přírody, a že nemám právo narušovat přirozený koloběh. Pokaždé ji to rozčílilo. Tvrdila, že si čarodějové pořád hrají na bohy a nemají strach z následků, ale jakmile o to žádá šlechta, najednou je všude samá výmluva. Slíbila, že najde čarodějnici, která se bohů nebojí a vyplní její přání.

A opravdu – neprošla dlouhá doba a na hrad zavítala stařena spolu se svými třemi služkami. Slíbila kněžně vše, po čem její duše prahla. Nicméně ani jednou se nezmínila, jaká cena bude za její práci. Stařena kněžnu přesvědčila, že je to jediná cesta, jak svým dětem projevit lásku. No, kdo by nesouhlasil, když vám někdo nabízí zdraví a věčné mládí? V takových případech jde rozum stranou.

Měla jsem ji zastavit hned v té vteřině, kdy prošla hradní branou, ale zapochybovala jsem. Věřila jsem, že takové, jako ona, už po světě nechodí. Jen bohové vědí, z jakého zapomenutého močálu se vyhrabala. Necítila jsem z ní žádnou moc. Měla jsem ji za stařenu, co plete lidem hlavy starými povídačkami. V den, kdy jsem jí chtěla zabránit v rozpínání na hradě a vnucování se kněžně, mě proklela a zavřela do žaláře.

Ona mi vzala moji moc! Skoro všechnu. Nechala mi jen tolik, abych přežila. A tak přežívám. Každé ráno se probouzím se stejným pocitem – zoufalství. Na hradě se začala provozovat krvavá magie, oběti a kanibalismus. Cítím nářek a krev každé oběti – a jediné, co můžu dělat, je sedět a čekat.

Čekat na záchranu, která nepřichází. Cítím nářek a krev každé oběti – a jediné, co jsem s tím mohla dělat, bylo sedět a čekat na záchranu.

Kapitola: XIV.

Efrin přehodila přes třesoucí se čarodějku svůj plášť. Ta se zachvěla. "Nemůžu uvěřit, že ho ještě stále máš," hlesla Kazima zpod havraních vlasů.

Efrin však zůstala stát. Neodpověděla. Nemohla. Slova se jí zadrhla v hrdle. Měla tolik co říct. Omluvit se. Přiznat, že tehdy měla pravdu. Ale nebyl čas.

Každá vteřina znamenala úbytek jejích sil a možnost, že kněžna zabije dalšího člověka. Přesto se nohy odmítaly pohnout. Věděla, že možná umře. Věděla, že tohle může být poslední chvíle, kdy Kazimu vidí. Ruce se jí třásly, když je sevřela v pěsti. Naposledy smutně pohlédla na sedící Kazimu zabalenou v plášti, který jí kdysi darovala. Nakonec se přinutila udělat první krok. Pak druhý. A s každým dalším krokem se jí zdálo, že opouští kus sebe.

Z kožené taštičky vytáhla malou lahvičku plnou vzácného a velmi nebezpečného lektvaru. I ve šeru noci fosforeskoval křiklavě růžovou barvou. Mezi vědmáky se mu přezdívalo Poslední volba či Poslední tanec. Vypila ho do dna – nebylo to poprvé, co ho pila, a doufala, že to také není naposledy. Lektvar obsahoval jedy, které uživatele dostaly na pokraj smrti, a také halucinogeny, jež probouzely to primitivní zvíře uvnitř, tu šelmu, která dřímala v každém zaklínači. Krom toho ničil tělo i duši. Posledně se do světa lidí navrátila jen tak tak, snad to zvládne i tentokrát.

Zastavila se až u velkého krbu v hodovní síni. V místnosti vládla tma, ale to vědmě nevadilo – zřela vše, co potřebovala. Krb nebyl používán už delší dobu. Nikde žádné známky popela, jen usazený prach. A v něm rýhy po tajných dveřích. Jak nenápadné, pomyslela si vědma.

Vše bylo tak, jak říkal Zbyšek. Uvnitř krbu se nacházely falešné dveře a klika k nim byla ukryta v komíně. Efrin už pociťovala účinky lektvaru – její ztracená síla se jí pomalu obnovovala. Otevřela tajné dveře opatrně a tak neslyšně, jak to jen šlo. Celá kůže jí brněla, jako by pod ní běhalo mraveniště. Tváře se jí roztáhly do širokého, až bolestného úsměvu. Odepjala si sekeru a pevně ji sevřela, až jí zbělaly klouby. Tajně milovala to napětí před bojem – a teď, to zvíře v ní, které se probouzelo, toužilo po smrti a krvi. Srdce jí rozvádělo vzrušení do celého těla a ona jen čekala na okamžik, kdy ho uvolní.

Protáhla se do úzké, kluzké chodby. Zhluboka se nadechla a do nosu jí udeřil zápach plísně, zatuchliny a té záhadné sladké vůně, která se táhla celým hradem a podhradím. Stejná sladká vůně, která doprovázela i Bělu a stejně tak i Dobromilu. Blížila se. Vydala se úzkou chodbou. Kráčela tmou jistou nohou a zcela neslyšně, až došla ke schodům, které vedly do neznáma. Efrin však věděla, že na jejich konci najde rozuzlení toho, co se na hradě děje. A teď už také věděla, že ta sladká vůně kryje zápach smrti. Modrooká cítila, jak ji to zvíře v ní začíná ovládat – držela se, aby co nejdéle zůstala při smyslech.

Na konci schodiště spatřila světlo. Opatrně nahlédla do místnosti. Pomalu natáhla ruku po jednom ze svých vrhacích nožů – měla jich po celém těle nespočetně. Zalitovala, že meč nechala Zbyškovi, ale nebylo jiné cesty. Kobyly obyčejným ostřím zabít nejde.

Sklep byl znesvěcen krví. Ta tu musela téct v potocích. Její pach se vznášel ve vzduchu, prosakoval zdmi, vsakoval se do kamene. Všude po podlaze se válely kosti všech možných velikostí, ale všechny bezpochyby lidské. Uprostřed místnosti stála ohromná plechová vana. Nad ní, jako lustr, visely popruhy určené pro lidské tělo – a na jednom z nich byla zavěšená žena, břichem dolů.

Tmavé vlasy jí padaly do obličeje, ruce a nohy měla svázané za zády.

Opodál seděla kněžna. U nohou jí seděli i její synové., kteří už ani v nejmenším nevypadali lidsky. Kůži měli jako z mramoru, posetou cestičkami modrých žil. Kruhy pod očima rudé a ústa plná ostrých špičáků.

„Matko,“ promluvil jeden z nich hlasem, při kterém tuhla krev v žilách. „Prosím! Vždyť je to zaklínačka! Nemůžeš nám odepřít takovou legraci. Většina jídla vydrží sotva pár sekund, ale ona… ona by mohla vydržet i pár minut!“

„Už jsem vám řekla,“ neklidně se otřásla kněžna, „něco ji nakazilo. Není zdravá. Její krev vás může otrávit stejně jako ji.“

Synové, jako všechny rozmazlené děti, začali kňourat a stěžovat si, že jim matka nic nedovolí, ani se nenají, jak by chtěli. Už je ani nepouští ven. Krmit se mohou jen každé tři dny – a lov už jim zcela odepřela. Lidi jim teď nosí jeden z hradních strážných. Už jim nenechává ani radost ze lovu.

„Ale klid, moje zlatíčka…“ přerušil je hlas staré, velice staré ženy. „To vám jen vaše matka lže a brání vám v rozkvětu. Bojí se, že nejste dost silní na to, abyste zabili polomrtvou vědmu.“

Uklidnil situaci hlas staré, velice staré ženy. Monstra se znechuceně odtáhla od své matky a čekala na její reakci.

„Mlč, ty jedna! Nepodsouvej jim své myšlenky! Ta vědma tu je kvůli tobě a tvému věčnému ponoukání mých synů!“

Babizna stála v tom nejtemnějším rohu u velkého kotle, ve kterém míchala bůhvíco, ale Efrin už aspoň určila, odkud pochází sladká vůně. „Pff... synové mohou vlastnit svět, a ty je držíš tady dole v plesnivém sklepě jako nějaké zrůdy.“

„To ty z nich děláš zrůdy! Já je chráním jako každá dobrá matka...“ Kněžnin hlas se zlomil. Pohledem přejela své syny – už dávno se nepodobali dětem, které kdysi chovala v náručí. Ruce se jí sevřely v pěst, ale nedokázala se podívat babizně do očí. „Lidé už tuší, že se něco děje, a také vědí, kdo je za to zodpovědný. Proto tu je ta vědma, a jestli neuspěje ona, přijdou jiní.“

„Ty jsi je možná počala, ale zničené – za to já jim dala opravdový život a budoucnost. Nechť přijdou! Zaklínači, lovci a jiní ubožáci! Moje dokonalé syny nemůže zabít nikdo!“ Kněžna sevřela rty. V koutku mysli si vzpomněla na časy, kdy si ještě hrávali na nádvoří. Stáhla se do sebe. „To jsou moje děti a budu je chránit... i přes to, co jsi z nich udělala!“

„Já? Co jsem udělala? Ještě než jsem přišla, tvoji synové už dávno zabíjeli a znásilňovali! A nezapomeň – já udělala jen to, oč sis mě žádala. Stejně jako ty i omlazující koupele v panenské krvi. To ti nebylo proti srsti, ale teď, když ti zaklínačka klepe na vrata, tak se v tobě pohnulo svědomí a vše je moje vina?“ Babizna se vysmívala kněžně.

„Ale ty jsi mi neřekla všechno...“ hlas jí přešel v tichý šepot. Oči se jí zalily slzami, které však zadržela. „Neřekla jsi, co se mým synům stane. Co budou zač! Zrůdy, co prahnou po krvi!“

„Já jsem z nich udělala jen to, oč sis mě žádala.“

„Měla jsi je uzdravit, a místo toho – koukni na ně!“ Ukázala roztřesenou rukou k postavám svých synů. „Už ani nepřipomínají mé syny.“ Hlas se jí vytrácel, zoufalství ji svíralo ze všech stran. „K tomu všemu jsi proti nám vzbouřila celé město, a to nemluvím o čarodějnické radě. Nebude už dlouho trvat a také vyšlou posla, aby zkontroloval Kazimu.“

Babizna se rozesmála mrazivěji, než byla teplota ve sklepě. „Moc dobře víš, že to ona,“ ukázala svým dlouhým vrásčitým prstem na visící dívku. Rudovlasá v ní až teď poznala Hanu. „To ona sem tu zaklínačku poslala, a to ona ve vsích mluví o tom, že zlo žije v našem hradě, a poštvala lid proti tobě.“

Kapitola V.

Agáta projevila lítost nad Hanou. Synové však vycenili své krvelačné zuby směrem k dívce a démonicky zasyčeli. „Ne, jí ne!“ zakvílela kněžna, když se její potomci vrhli na černovlásku. Nedostali se však k ní. Efrin pohotově vyskočila zpoza dveří a vrhla na dvojčata dýku, následně sekeru.

Sekera zasáhla jednu ze zrůd hluboko do hrudi a srazila ji k zemi. Dýka se zabodla do ramene druhé zrůdy, avšak nezpůsobila větší škodu. Monstrum se zastavilo a s pobaveným úšklebkem se vysmálo vědmě. „Co to je jako všechno…“ nestihl doříct, protože dýka explodovala. Ohlušující rána odhodila zrůdu proti nejbližší zdi, otřásla celým sklepením.

Efrin se při použití zaklínadla podlomila kolena a klesla k zemi jako sokol střelený za letu. Paralyzující bolest se rozšířila celým jejím tělem. Dvojče, které zasáhla sekerou, se s lehkostí zvedlo na nohy a se stejnou lehkostí si vytáhl sekeru z hrudi. „Hleď, naše přání bylo vyslyšeno. Vědma si nás sama našla. Jen jsem zklamaný. Vypadá nějak polomrtvě, jen co přišla, a už se válí v bolestech na podlaze. Jak jsem si myslel. Příběhy o vědmácích se přehánějí.“ Vycenil zuby v děsivém úsměvu.

„Ale umí zajímavé triky,“ postavil se druhý bratr. Rameno měl roztrhané od výbuchu, ale už se hojilo. „Budeš potřebovat hodně jíst, než se ti to zahojí celé,“ prohodila druhá zrůda. Efrin ani nevěděla, který je který. Zrůdy si byly podobné jako vejce vejci – . „Naštěstí nás dnes čekají dvě jídla.“ Hladově se olízl.

Modrooká pochopila, že nemá času nazbyt. Jestli se dvojčata hojila tak rychle, nebude snadné je zabít. Ztěžka se zvedla a znovu po nich hodila vrhací dýky, ale tentokrát věděla, že použití magických sil by ji zabilo dřív než samotné zrůdy.

Dýky bez magie neměly žádný smysl. Dvojčata se jim jednoduše vyhnula. Bez momentu překvapení neměla Zaklínačka šanci je zasáhnout. Monstra byla neuvěřitelně rychlá a mrštná.

„S jídlem se nehraje.“ poručila Babizna. Bez dalších okolků se dvojčata rozběhla k Efrin. Ta měla co dělat, aby se vůbec stihla postavit a udržela s nimi krok. Pomocí jedné ze svých dýk si chránila důležité části těla. Ran neudělila mnoho, zato ona jich dost utržila. Cítila vlhkost na každém místě, kde ji dvojčata zasáhla. Věděla, že tímhle tempem brzo vykrvácí.

Kapitola XVI.

Lapal jsem po dechu a sbíral zbytky sil k běhu. Nemohl jsem zastavit. Každá promrhaná chvíle mohla být rozhodující. Mé ruce pevně tiskly vědmin meč k hrudi, tak jak matky tisknou své děti. Nohy mi cupitaly po kamenné podlaze a já si připadal čím dál víc nepatřičně ve své noční košili, která k tomu všemu byla nasáklá deštěm. Blíží se rozhodující bitva a já v ní umřu jako stará bába v sukni.

Mé nohy mě už neudržely a já se potácel k zemi. „Pane purkrabí,“ pohotově se ke mně sehnul Janek, aby mi pomohl na nohy. „Nechcete tady zůstat? Nikdo by vám to neměl za zlé a vůbec by vás nikdo neměl za zbabělce.“ Ošíval se, když ta slova opouštěla jeho rty. Není se čemu divit, chtělo to hodně odvahy mi toto říci do očí. „Přesně tak, starče, konečně někdo našel odvahu ti to říci.“ Pustila se do mě Kazima, aniž by mi projevila sebemenší respekt. „Co si myslíš, k čemu nám tam asi tak budeš? Jen se budeš motat pod nohy stejně jako u stájí. Jen nás zdržuješ!“ U bohů, jak já ji nenávidím. A že zrovna ona mi bude říkat něco o užitečnosti. Nebýt toho sedlákova syna, jenž se objevil znenadání a v náruči svíral čarodějnici, její nohy by ji nikam neodnesly. „Nekoukej na mě tak! Dej ten meč mladším, kteří ho ještě mohou držet,“ poroučela mi panovačně. Ty mi máš co mluvit. Tebe ani vlastní nohy neodnesou,“ oponoval jsem jí stejným tónem. Jak já ji nenávidím, stejně jako všechny čarodějnice. Umějí hezky mluvit, aby člověk nabyl dojmu, že nám chtějí jen to nejlepší, ale přitom jim jde jen o vlastní záměry. A Kazimu lze považovat za přebornici. Ale za ta léta, co ji znám, tohle bylo poprvé, co působila, že má strach o jinou osobu než sebe.

„Jak to s ním mluvíš, ty čarodějnická poběhlice!“ zastal se mě Janek. Chudák kluk mluví rychleji, než myslí. Pár mužů se k němu přidalo se souhlasným mumláním. „Ty holobrádku, tvé jediné štěstí je v tom, že musím šetřit své síly. Jinak bych k těm tvým shnilým zubům přidala i uhrovitou pleť,“ odpověděla mu Kazima zcela klidným tónem. Chudák Janek zčervenal se jako mladá panna. „Nevím, co nás tam dole čeká, a věřte mi,“ každému z přítomných se hluboce zahleděla do očí, „tu hrůzu, co tam čekáte, tam nenajdete. Zato mnozí z nás tam dnešní noc najdou svou smrt.“ Muži se neklidně zachvěli. „Obzvláště potom, co jste nedokázali najít a zabít tu třetí kobylu,“ vyčítavě po mně střelila pohledem. „Sehla se po ní zem. To moc dobře víš, a taky víš, že nemáme čas ji hledat a už vůbec nemáme čas na tvé zastrašování, hádky a obviňování.“ S námahou jsem se postavil na nohy. „Už tam skoro budeme a moje čest mi nedovoluje, abych vás teď opustil.“

„Jak myslíš, ale ty ani tvoji muži ani netuší, co nás tam dole bude čekat.“

„Nezasévej do našich srdcí strach, čarodějko!“ pokáral jsem ji, a už už se nadechovala k odpovědi, ale přerušil ji sedlákův syn. „půjdeme, sestřička Hana na mě čeká, musíme jít,“ a bez dalších okolků rázným krokem s čarodějkou v náručí, jako kdyby nic nevážila, vyrazil do hodovního sálu.

Ta stará čarodějnice měla pravdu. To, čemu jsem byl svědkem, mě na smrt vyděsilo. Čekal jsem mnoho, přeci jen jsem vysloužilý voják mnohých bitev. Avšak na pravou podobu zaklínačů jsem připravený nebyl. Nakonec všechny ty legendy a písně byly pravdivé. Pod maskou člověka se skrýval démon.

Ve sklepení proti sobě v krvavém souboji bojovala dvojčata, která jsem nezahlédl od minulé zimy. I teď jsem je zřel jen na chvíli. Pohybovali se nelidskou rychlostí kolem Efrin. Tu nešlo nepoznat. Její rudé vlasy kolem ní tančily jako plameny ohně.

Démoni, to jsou všichni tři. Hrůzou jsem lapal po dechu. Efrininy oči modře žhnuly, ale za nimi se nenacházelo žádné vědomí, jen čiré instinkty zabijáka. Její úšklebek plný potěšení se táhl od ucha k uchu, i přes silné krvácení.

Snažila se chránit důležité orgány, ale každou vteřinou jí přibývaly nové a nové rány. Neviděl jsem pořádně, kdo a kdy útočí, mé oči nestíhaly sledovat jejich rychlost. Zato Efrininy se rychle pohybovaly po místnosti. Ona je viděla, ale i tak její reflexy nebyly dostatečně rychlé.

Vyčkávala jako kočka na svou kořist. Znenadání hrdelně zavrčela. Zkoprněl jsem a zapomněl i dýchat. Pouze jsem pozoroval dění. Ruka jí bleskově vystřelila a popadla jedno z dvojčat pod krkem, zvedla ho nad hlavu, jako by nevážilo víc než pytel jablek, a stejně tak ho hodila do protější zdi. Náraz otřásl sklepením.

Druhé z dvojčat se hned zastavilo u svého bratra. „Jsi v pořádku?“

„Ano, tahle zaklínačka je rozhodně lepší, než jsem čekal,“ naštvaně se sbíral na nohy. A já měl poprvé šanci si ty kluky pořádně prohlédnout. Vypadali o tolik jinak, než jak jsem je pamatoval. Konečně jejich vzhled odpovídal jejich věku. Vzbuzovali ve mně zvířecí strach. Jejich mramorová kůže a oči podlité krví. Démoni, už žádní frackové.

„Musíme ji zabít, jinak ona zabije nás,“ promluvil ten, jenž ležel na podlaze.

Můj zrak opět padl na Efrin. Držela v ruce svou sekeru, těžce dýchala a po tváři jí stékaly prameny krve smísené s potem, jenž jí stékal do očí.

„Doražte ji! Vždyť už je polomrtvá!“ zařvala Baba z rohu sklepení.

Dvojčata vyrazila na povel jako lovečtí psi. Modrooká však stála bez hnutí, jen její úsměv se roztáhl do ještě děsivějšího úšklebku. Čas se zastavil. Viděl jsem, jak si Efrin přehodila sekeru do levé ruky a uchopila ji na konci rukojeti. Bylo vidět, jak jí sekera proklouzává zpod krvavých prstů. Jedno dvojče se přiblížilo nebezpečně blízko. Vědma však s lehkostí vedla nečekaný sek zespodu.

Prásk! Hlava dopadla na podlahu a Efrin do ní kopla, aby se dokutálela k nohám kněžny.

„Spytihněv!“ zařvali jeho nejbližší.

Přeživší dvojče se sneslo k bezvládnému tělu svého bratra a hrůzně zařvalo. „Ty! Modli se ve své poslední hodině!“

Spitimir se vrhl na Zaklínačku. Než však stihl jakkoliv zasáhnout, ozvala se stařena.

„NE! TA JE MOJE!“

Spitimir se zastavil v pohybu a na stařenu vrhl pohled plný nelibosti.

Náhle Efrin pustila svou sekeru a s výrazem čirého strachu se začala sápat po neviditelné ruce, která jí svírala hrdlo. Stejně nečekaně se její nohy vznesly do vzduchu, tvář rudá jako její vlasy. Sklepení naplňovaly jen zvuky rdoušení a kapky krve dopadající na podlahu.

„Vždy všechno zničíte, zaklínači!“ Vzteky se babizna dusila vlastními slinami. „Ať vás do jednoho pozře zem!“

Efrin bojovala o vzduch. Čím víc se bránila, tím hustší kapky krve dopadaly na zem. „Zaklínači! Vy a vaše kejkle! Posloucháš mě, ty trhanko? Budeš trpět, jak ještě nikdo tvého druhu. Za smrt mého syna! Mého nádherného syna!“ rozčilovala se babizna tak moc, až se jí pěnilo od úst a její o povislé poprsí se každým nádechem nekontrolovaně zvedalo.

„Sama zdechneš,“ promluvila zaklínačka skrz zatnuté zuby. Bolest zesílila natolik, že se prohla v zádech a upadla do mdlob.

Vědma ztěžka dopadla na zem. Sevření neviditelné ruky povolilo. Zvuk pádu mě probral a já se kvapem posbíral na nohy a přiběhl k bezvládnému tělu zaklínačky. Čarodějnice mezitím uvěznila ježibabu v neviditelné kleci. Ta vzteky prskala, soptila a proklínala všechny přítomné. Klekl jsem si vedle rudovlasé. „Efrin! Efrin! Slyšíš?! Vstávej!“ Mírně jsem s ní zatřásl, bez odezvy. Tak jsem jí uštědřil pár nemalých facek, ale ani ty nepomohly.

„Ten meč! Vlož jí do rukou její meč!“ křikla na mě Kazima, jejíž hlas byl na pokraji sil. Hned jsem poslechl a vložil jí jílec meče do nehybných prstů. Žádná reakce. Se zoufalstvím v očích jsem se zadíval na Kazimu. „EFRIN!“ křikla na ni hlasem plným bolesti. „Zachraň nás!“ Modrooká otevřela oči, které žhnuly nebeskou modří.

S námahou se postavila na nohy a okázalým gestem vytáhla meč z pochvy. Ostří meče jiskřilo stejnou modří jako její oči. Rozhlížela se po místnosti, až se pohledem zastavila na čarodějnici. Ta napínala své síly za limit. Čelo měla orosené potem. Z očí, nosu a uší jí vytekly pramínky krve. Z toho ohromného výboje energie, která z ní vyzařovala, jí vlasy stály dupkem. Efrin silněji sevřela jílec meče.

Spitimíra zaměstnávali Radoslav s ostatními muži. Ti však jeden po druhém umírali. Pro Spitimíra nebyli žádnou výzvou. Jenže pohled na čerstvou krev ho absolutně pohltil a místo boje se vrhl k mrtvolám.. Jen Radoslav zůstal na nohou. Nehnul se – jen tiše přihlížel masakru.

Zaklínačka se rychle a neslyšně přemístila k Spitimírovi, který se skláněl nad mrtvolami a trhal z nich kusy masa jako nějaké zvíře. Jedním zkušeným pohybem i jemu utla hlavu. Nestihl ani zareagovat. Rudovlasá hlavu taktéž odkopla k nohám ježibaby.

„Ty slyšíš má slova! Budeš trpět!“ Ježibabin hlas sílil každým nádechem, až se otřáslo sklepením. Kazimu opustily poslední síly a vyčerpáním se sesunula k zemi, čímž ježibaba opět získala svobodu.

Ve sklepení zůstal jen bezradný Radoslav. Celý upocený a dotlučený se snažil sundat už mrtvé tělo své sestry z popruhů. A já stále stál opodál a s hrůzou sledoval všechnu tu krev a smrt. „Zbyšku!“ okřikla mě Efrin. Hlas měla jiný, zastřený, jako by to ani nemluvila ona. „Odveď Kazimu pryč!“ poručila a ani okem o mě nezavadila. Nemusela mi to však říkat dvakrát. Poslechl jsem a vydal se za ní, překračoval mrtvoly svých vojáků a lidí, které jsem znal z podhradí. Můj pohled spočinul na Jankovi. I po smrti mu zůstala tvář pokřivená hrůzou z toho, co viděl. Nemohl jsem zůstat a oplakávat jeho mladý život. Došel jsem k ležící čarodějnici, popadl ji pod rameny a ze všech sil se snažil přesunout její bezvládné tělo.

Síla, neuvěřitelná síla začala trhat mou duši i tělo. Ta tíha mě začala tlačit k zemi. Nemohl jsem popadnout dech, pomalu mě opouštělo vědomí a já ještě stihl zahlédnout Efrin, jak klečí na kolenou a vzdoruje té ohromné síle.

Kapitola XVII.

Kdyby nevypila tu poslední lahvičku, nejspíš by už dávno hrála karty se smrtí. „Pohřbím tě tu a spolu s tebou celé město.“ Ježibaba, ochromená nenávistí, jen stála a vyhrožovala. Modrooká byla příliš daleko, aby se k ní mohla přiblížit s mečem. „Vědmo!“ křikla na ni kněžna mohutným hlasem. K nohám jim hodila cosi zabaleného v medvědí kůži. „Ber, co je tvoje.“ Efrin poklekla a zbrkle rozvázala balík. V kůži byl zabalen ošuntělý luk a ještě ošuntělejší toulec zdobený starými runami. Byly starší než Efrin. Nemrhala časem, popadla luk, šíp a natáhla tětivu. Luk jí pod prstama brněl. Vše trvalo jen krátký okamžik, ale pro ježibabu už bylo příliš pozdě. Než si uvědomila, co se děje, šíp už letěl proti ní. Strachem se jí rozevřely zornice, než však stihla cokoliv udělat, šíp jí zasáhl do krku takovou silou a rychlostí, že ji to povalilo na zem, hned vedle hlav Spitimíra a Spytihněva. V křeči rozevírala ústa, ale její dech přicházel jen v sípavých, mokrých zvucích.

Možná to způsobila infekce, možná množství jedů z lektvaru, nebo snad velká ztráta krve, ale přísahala by, že ve chvíli, kdy vystřelila, slyšela ženský hlas volající jinou ženu. „Ctislavo, vrať se domů. Čekáme na tebe.“ Modrooká několikrát zamrkala, ale viděla vše jako jednu velkou šmouhu. Svět před ní se zatočil, zčernal a ona upadla do bezvědomí na zem.

Kapitola XVIII.

Modrooká se probudila neznámo kde, ale lehká levandulová vůně, která vycházela z peřin jí to prozradila dřív, než otevřela oči. Přetočila se na záda a v tu samou chvíli se poplašně rozezpíval čarodějky droz. Zaklínačka podrážděně ckla. „Mlč! Než tě s toho bidýlka sestřelím“ Droz jak začal tak i utichl. To už však Efrin bylo zřejmé, že ptáče přivolalo černovlasou. Kazima každou chvíli rozrazí dveře do komnat.

Posadila se a opřela o čelo postele. Z ramen jí sklouzla prostěradla a ona zůstala v Evině rouše. Pobaveně se culila na drozda, jenž jí po očku pozoroval. „Určitě si rád, že mě znova vidíš“ Ptáče od ní pohrdavě odvrátilo zrak. „Neboj brzo zase odjedu a potom, mě dlouho neuvidíš, jestli vůbec ještě někdy.“ Jemný a tak vzácný úsměv ji zdobil tvář. Měla upřímnou radost z toho jaký vztek musí její přítomnost u ptáčete vyvolávat.

Pomalu prsty zkoumala svoje tělo, po ráně nezůstalo ani památky. Kůže se pevně zacelila. Jen v nejvíce zasažených oblastech zůstali temně tmavé žíly, jenž se táhly po jejím těle jak kořeny stromů v podzemí. Těžce polkla, infekce v ní stále přetrvávala a sama si přišla slabá jak nově narozené nemluvňátko. Prsty na pravé ruce ji brněli a nohy jí polil ledoví pot. Pravdou bylo, že teď by ani to ptáče nesundala z bidýlka.

Rozhlédla se po okázalé komnatě zdobené mořskou modři a třešňovým dřevem. Všude se povalovali knihy. Podle koženého vázaní starší jak modrooká. Rovněž tak lahvičky, baňky a další čarodějnické instrumenty se povalovali kolem bez očividného řádu. V rohu místnosti se nacházel velikánský krb do kterého by se bez sebemenších problémů vešla menší loupežnická družina.

Uvnitř plápolal malý ohýnek a nad ním se v kotlíku vařilo cosi co smrdělo jak vyvařené ponožky. Přesně jak rudovlasá předpokládala netrvalo dlouho a komnatu opět naplnila silná vůně levandule.

„Zůstane ti jizva“ „nebude moje první“ černovlasá protočila oči a posadila se vedle Efrin. „Vidím, že si se nezměnila“ Své studené prsty opatrně položila na levý bok rudovlasé „řekni kdyby tě to někdo bolelo“ a pomalu prohmatávala bok. Efrin zadržela dech. „můžeš ho poslat pryč?“ vyčítavý pohled střelila na drozda. Kazima si povzdechla a mávnutím ruku drozda vypařila. „I po tolika letech a stále si nemůžete přijít na jméno“ zahleděla se Efrin do oči „tohle budu muset radě vysvětlovat. Přeci dobře víš jaký názor na tebe rada má“ Modrooká si naštvaně odfrkla. „Celá ta vaše rada je jen shromáždění stařen a starců, jenž mocenské hrátky a intriky zatemněli mysl.

Nechápu proč s nimi stálé jsi“ ve slovech vědmy byla cítit stará hořkost. Kazima se však nehla a velice soustředěně projížděla prsty po vedmičině trupu. Což podlé modrooké byla jen záminka k tomu aby na jí mohla dotýkat. Nespouštěla však oči z míst kde se jí dotýkali ruce černovlasé.

„Ty moc dobře víš proč u nich zůstávám“ Kazimin hlas dával jasně najevo, že se na tohle téma odmítá znova a znova bavit. Zaklínačka moc dobře věděla že je lepší ustoupit a nehádat se. „Jak dlouho jsem byla mimo?“ „Dlouho, nevím jakým zázrakem, ale přežila si. Ironii je, že lektvar, které mnohé zabil, tobě dvakrát zachránil život.“ „Jak dlouho jsem byla mimo?“ Tvrdohlavě trvala na svém vědma. „tři týdny a po celou tu dobu si mluvila ze spaní. Z někým si neustálé bojovala a hádala se. Některé dny bylo opravdu těžké tě udržet v posteli.“ Jejich oči se na vteřinu střetli

Netrvalo to dlouho a Efrin přerušila oční kontakt, kvapně se zvedla z postele a začala hledat své oblečení.

„Koukám, že je to s tebou stále to samé,“ nevěřícně kroutila hlavou Kazima.

„Nemám na tohle čas, musím jít. Už dávno jsem měla být ve Větrolamu,“ odpověděla Efrin a přetáhla si tuniku přes hlavu. Náhle se jí zamotala hlava a musela se podepřít o židli, aby neupadla na zem. Černovlasá se zvedla a pobaveně si prohlížela zaklínačku. Ladným pohybem, jako labuť, se přesunula ke krbu, kde nalila do hrnku obsah z kotlíku.

„Tady, vypij to,“ položila před Efrin hrnek a sama si sedla na druhou židli. „Je to čaj, připravila ti ho ta mladá novicka. Tento čaj může za tvou úplnou regeneraci. Potřebovala jen vysvětlit, co otrava způsobuje tvému tělu a z čeho byl ten jed vytvořen. Je to moc šikovné děvče, přemýšlím, že si ji vezmu do učení. Tady jí bude škoda.“

Modrooká slabě přikývla na souhlas a napila se čaje. Hned se jí ulevilo, i když jeho chuť byla opravdu odporná. Efrin dopila čaj co nejrychleji.

„Musím jít.“

Čarodějka si pobaveně odfrkla. „Ty? Ty nikam nepůjdeš, ani nemůžeš opustit tuto komnatu, aniž bys omdlela z vyčerpání. A stejně tě chce rada vidět. Jsi jedna z posledních žijících zaklínačů a nikdo nezná, čím ses v horách nakazila. Potřebujeme provést nějaká vyšetření. Jediné, co zatím víme, je, že to reaguje na magii. Vypadá to, že se jí živí.“

Efrin se znovu zvedla a začala se strojit.

„Mám úplně u řiti celou tvou radu. Na mně nikdo pokusy dělat nebude. A co že jsem poslední? Vy sami, čarodějníci, za to můžete! Co mě po tom? Mám své povinnosti a závazky, které musím splnit.“

„Jo? A co chceš jít plnit? Jsi slabá a ani nemůžeš používat magii. První lapka, kterého potkáš, tě okrade o život. Obávám se, že tě nikam nepustím.“

„Obávám se, že s tebou nikam nepůjdu,“ posměšně napodobila rudovlasá její tón.

„Přestaň! Tohle je vážné!“ rozhněvaně si stoupla Kazima, až se zem otřásla. „Tohle je vážné, rozumíš tomu?“

„To ty tomu nerozumíš! Jde o—“

„Lidské životy, já vím,“ přerušila ji čarodějnice. „Lidé se rodí a umírají, je to jejich přirozený koloběh a s tím bojovat nemůžeš.“

„Zapomínáš, že i my jsme kdysi byli lidé.“

„To ty zapomínáš, že už člověk nejsi! Ale oni ano. Vždy když tě uvidí, vidí v tobě jen zrůdu. Stejnou jako ty, které lovíš.“

„To není pravda! Najdou se i tací, kteří rozumí. Jsou i místa, kde tvorové jako já jsou uctíváni pro svou sílu.“

„Mluvíš nesmysly, Efrin. Nikdo neví, kde jsi těch sto let byla, ale očividně ses pomátla ještě víc. Tvoje místo je mezi námi. Se mnou.“ Poslední slovo Kazima řekla potichu a nejistě.

„Ať hrom do tebe uhodí! Abych se držela vaší čarodějnické sekty? Nehraj to teď na mě! Ty sama sis určila svůj život, já za tvá rozhodnutí nemůžu. Mohla jsi odejít se mnou a být svobodná.“

„Svobodná? Žít od vesnice k vesnici jako tulák, přemýšlet, kam složit hlavu každý večer? To není

život pro mě.“

„Já vím. Ty raději zůstaneš zavřená za zdmi hradu, sloužíš svému pánu a radě, a odměnou jsou ti všechny ty šaty, parfémy, bály a jiné pošetilosti, po kterých toužíš víc než po opravdové svobodě.“

„Víš co? Vypadni! Zabal si věci a jdi. Jsi nevděčná a tvrdohlavá, a ať tě klidně zabijou! Když se vrátím, ať tě tu nevidím.“ Vztekle jí nalila do čutory čaj z kotlíku a přidala pytlík bylinek. „Tohle pij jednou denně. Až ti dojde, vař je asi hodinu.“ Poté se otočila a odešla pryč.

„Jen jdi! To ti jde vždycky!!“ zařvala na ni ještě vztekle vědma. Hádka ji natolik vyčerpala, že musela znovu ulehnout do postele. Ať se vztekala, jak chtěla, věděla, že čarodějka má pravdu. Neměla moc síly. Bude ráda, když si navleče zbroj a dojde do stáje.

Kapitola XIX.

Modrooká zahlédla vojenské stáje. Po únavné a dlouhé cestě z Kaziminých komnat už skoro dorazila k cíli. Úlevně si povzdechla – zbývalo jen pár kroků a uvidí svého koně. Obávala se cesty, která ji čekala. Hřbetem ruky setřela krůpěje studeného potu.

„Efrin, stůj!“ zavolal za ní Zbyšek, který se k ní hnal. „Všude jsem tě hledal a konečně jsem tě našel.“ Celý nadšený a zadýchaný k ní přiběhl a položil jí ruce na ramena. Tvář mu omládla o deset let. „Tak rád tě vidím živou.“ Očima pozorně přejel její tělo a posmutněle dodal: „Ale rád bych také řekl zdravou.“

Efrin mu rovněž položila ruce na ramena. „Taky tě ráda vidím, o to víc, že jsi vyvázl bez zranění.“

„Jen pár modřin a škrábanců, ale většina z nich byla od Radoslava. Držel jsem ho, když se chtěl pustit do tvého bezvládného těla. Hůř dopadli muži, kteří stáli proti Spytimírovi. Většina z nich skončila s přeraženým vazem. Všechno to byli dobří, odvážní kluci. Rovněž jsme už přepočítali pohřešované z okolních vsí a dědin. Spolu s vojáky jich je asi pět set, ale nemůžeme si být jistí,

kolik jich má na svědomí bývalá paní a její děti a kolik z nich se jen ztratilo v lesích a už nenašlo cestu ven. Nicméně kníže na dnešek vystrojil smuteční hostinu.“

„Jak je na tom Radoslav?“

Kastelán svěsil ruce a zadíval se do dáli. „Prvních pár dní s ním nebyla rozumná řeč. Mluvil jen o tom, jak tě musí zabít, o nesplněném slibu, o tom, že to, co daroval, může i vzít zpátky. Vše se však změnilo, když s ním promluvil kníže pán. Teď se Radoslav nemůže dočkat. Chce ti poděkovat a omluvit se.“

„To je zajímavá změna. A co mu vlastně kníže řekl?“

„Požádal ho o odpuštění a vysvětlil mu, že za smrt Hany nemůžeš ty, ale jeho rodina. Také mu řekl, že jeho sestra zemřela jako velká hrdinka, která bojovala, aby zachránila lidi v tomto knížectví.

Ustanovil Radoslava hlavním koňakem. Jeho rodině daroval tak velké jmění, že ani jejich vnoučata nebudou muset pracovat. Ale co jsou to zlaťáky ve srovnání s tím, že ti zemřel milovaný člen rodiny?“

Rudovlasá si vybavila obličeje Hančiných rodičů, kteří ji přijali a pohostili. „Rovněž nechal kníže postavit sirotčinec Odvážné Hany jako poděkování za její boj.“

„Teď rozdává zlato a milost, ale kde byl, když jeho žena a děti poddané pojídali? Jeho činy jsou jen na uklidnění lidí, aby ho nevyhodili z okna za jeho nečinnost. Pouhé pokusy o vykoupení.“

„Nesuď ho tak přísně. Král ho povolal do války. Nebyl tu, aby mohl něco udělat. Což mi ale připomíná, proč jsem tě vlastně hledal. Kníže pán s tebou chce mluvit a odměnit tě, než se znovu vydáš na cesty.“

Kastelán popadl jednu z Efrininých rukou a přehodil si ji přes rameno. „Pojď, pomůžu ti.“

Efrin si hruběji, než zamýšlela, vytrhla ruku a ustoupila. „Ne! Zvládnu chodit sama.“ Nepřirozeně se narovnala.

„Jistě, omlouvám se,“ purkrabí nejistě odstoupil.

„Veď mě,“ dodala chladně a udržovala si od Zbyška odstup.

Díky bohům kníže pán seděl v zahradě, kterou nelemovaly schody ani jiná úskalí. Obtloustlé kníže sedělo na lavičce a fascinovaně pozorovalo jezírko. Kastelán zastavil v uctivé vzdálenosti, stejně tak i Efrin.

„Pane,“ oslovil ho rázně, ale s vojenským respektem. „Zaklínačka Efrin, jak jste si přál.“

Z nádvoří lavičky se s těžkostmi vypotácel zjevně opilý muž ve značných bolestech. Otočil se čelem k modrooké a purkrabímu. Kulhavým krokem se k nim vydal, až stanul před vědmou a pohlédl jí přímo do očí. Vlasy a vousy měl upravené tak, jak se na muže v jeho postavení patří – čisté a zastřižené. Hnědé vlasy se známkami prošedivění měl stažené do culíku a na spáncích se mu rýsovala pokročilá lysina. Tvář měl protkanou jizvami a vráskami. Nos mu svítil jako plamen vzdáleného ohně v temné noci.

„Tak tohle je ta, co zabila mé dva syny?“ optal se jízlivým tónem, když si ji ze shora prohlížel. Nenechal ji odpovědět. „Živá zaklínačka... už spousty let vás máme za mrtvé, vyvražděné.

Pojmenuj to jak chceš, ale vy se vždy objevíte v té největší díře. Mysleli jsme, že poslední z vás

padli při obléhání Měsíčního hradu a při Richardově honu. Zaklínači...“ Kníže v nevěřícném gestu zakroutil hlavou. „Pověz, jaká škola tě vychovala?“

„Můj pane,“ přerušil ho Zbyšek, „zaklínačka je zajisté po těžkém boji vyčerpaná a zraněná. Nechte ji usednout ve své společnosti.“

Kníže se zarazil a nejistě odpověděl: „No ano, jistě, jistě... kde jsem nechal své vychování. Pojďte se posadit, má paní,“ nabídl jí své rámě, aby ji doprovodil k lavičce.

Modrooká však jeho ruku odmítla. „Ne, pane! Se svými vojáky byste se také nedržel za ruce během válečnických porad, ale možnost sednout si neodmítnu.“

Knížeti se zkřivila tvář v nelibosti, ale nic neřekl a vrátil se spolu s vědmou k lavičce, kde se usadili.

„No, poveď, která škola je tvá?“

Efrin k němu co nejopatrněji přisedla tak, aby nebylo znát, jak velkou bolestí doopravdy trpí.

„Nesmím o tom mluvit, ale...“ povolila kazajku a zespodu vytáhla medailonek se řvoucím rysem a podala ho knížeti. „Neučila mě žádná velká škola, kterou znáte, ale celkem malý cejch Rysa.“

Kníže si v prstech pozorně prohlédl medailonek a po chvíli jí ho vrátil do rukou.

Pokynul purkrabímu o dvě číše vína. „Tak, a teď mi pověz, co se to za hradbami mého hradu dělo? Každý, koho jsem se ptal, měl svou teorii, takže jen mistr ve svém oboru mi může odpovědět na otázky. A jestli se nepletu, tohle je tvoje mistrovství.“

Rudovlasá převzala číši z kastelánových rukou a dlouze se napila. Víno bylo stejně dobré jako to, co pila s kněžnou.

„Nevím přesně, jaké skutečnosti vedly k celé této situaci, ale je více než jasné, že vaši synové se nenarodili jako zdraví jedinci. Agátina láska k nim, i když bezmezná, byla škodlivá. Musela přilákat bábu z hloubi lesa. Tam Baby Jagy žíjou. Zoufalství a beznaděj byly její pozvánkou. Nabídla kněžně to, co nikdo jiný nemohl. Jaga přišla spolu se svými třemi dcerami, které mění podobu do přenádherných klisen, a to i jako ženy bývají velice půvabné. Spolu zde získávaly moc nad životem běžných lidí. Ale není se čeho bát. Zbyšek je popravil, a pokud vykonal, co měl, nečekají vás žádní duchové či jiné nepříjemnosti.“ Zbyšek se nepatrně zachvěl, ještě nezmínil že třetí klisnu ještě nenašel.

„Baba Yaga z dětských pohádek?“ pobaveně se zasmál kníže tak moc, až se polil vínem.

„Samozřejmě, sedí tu proti mně zaklínačka, tak proč by k nám do hradu nemohla přijít opravdová Baba Yaga.“

„Teď už jsou to jen legendy a pohádky pro děti, ale během mého učení jich bylo spousty. Byly to

ženy, které se odmítly podřídit úřadu čarodějů. Nově vzniklá rada chtěla zastavit obětní magii. Některé se přizpůsobily, ale mnoho z nich zůstalo věrných svému přesvědčení. Lovili jsme je vždy ve větších skupinách, jelikož tyto mocné a staré ženy vládly silami pocházejícími z dob, kdy po zemi kráčela monstra vyšší než vaše hradby. Po skončení lovu jich zbylo jen pár. Schované v hlubinách temných lesů a bažin. Něco nebo někdo ji však povolal. Plně však věřím, že to bylo pouze volání tvé nebohé ženy.“

Kníže dál popíjel, zrak upřený znovu na jezírko a mlčel. „Ohledně tvých synů si nejsem jistá, ale podle toho, co mi popsal Zbyšek, se jednalo o starou krvavou magii.“

Velice stará, zapomenutá v propadlišti času. „Vítr přestal foukat a nastalo nervy drásající ticho. „To, co vám teď řeknu, je také jen teorie, jelikož to, co Yaga stvořila,“ znovu se odmlčela a s těžkostí hledala správná slova. „Zbyšek je pravděpodobně jediný člověk na světě, jenž viděl rituál sloužící ke stvoření nemrtvých.“

Kníže pán zatajil dech a pozorně naslouchal každému slovu. „Vpýr je nám znám už dlouho. Tvor živící se lidskou krví. Jsou považováni za přeživší starých dob. Krvelační predátoři, ale přitom přirození. Dlouhá léta se mělo za to, že své prokletí nebo dar – říkejte tomu, jak chcete – předávají pomocí krve. Vyberou silné a schopné lidské jedince a ty pak obdaří nesmírně velkou mocí, ale stejně tak i nikdy nekončící žízní. Teď se však ukázalo, že tyto tvory nestvořila matka příroda, jak jsme si mysleli, ale jsou vytvořeni magií, stejně jako třeba i my zaklínači.“

Kníže velkými doušky vypil obsah číše. „To je tedy to, co se stalo s mými syny? Ta ženská z nich vytvořila krvilačné stvůry? A jak k tomu všemu sloužila moje mrtvá žena?“

„Na vašem hradu ožila prapůvodní magie plná smrti a krve. Vaše žena byla jen nástroj, závoj, za kterým se schovávala stařena. Slíbila jí mládí, krásu a zdraví synů, ale jak to tak bývá, kněžna si až příliš pozdě uvědomila cenu, kterou za to platila. Ať se snažila sebevíc, z dohody se už nedokázala vymanit. Poddaní věřili, že za vším stojí kněžna, a před jejich hněvem by ji neochránily ani vaše stráže.“

„Jak silní jsou tihle vpýři?“

„To záleží. Ti, co jsou stvoření proměnou krve, bývají prvních sto let svého života jen podprůměrně silní, až později dorostou do své opravdové moci. Zato ti původní… Bohové, můžeme být rádi, že vaši synové byli drzí a arogantní. Podcenili mé odhodlání zabít je. Stejně tak i vaše paní se jim snažila zabránit ve volném pohybu. Zabránila tak vyvraždění celého kraje. Jeden takový původní vpýr bez mrknutí oka dokáže vyhladit celou vesnici a zastaví ho jen pramálo věcí.“

Mlčky hleděli do jezírka. Vítr znovu ožil a sluneční paprsky jim zahřály kůži. „Děkuji, že jsi mi objasnila to, co se odehrávalo v mé nepřítomnosti. Rovněž ti děkuji za záchranu mého knížectví a lidí v něm. Teď už je jen na mně, abych očistil jméno mé rodiny.“ Znovu mávl na purkrabího. „Jako můj projev vděku mám pro tebe tyto dary.“

Zbyšek se brzy vrátil a v ruce nesl měděný podnos s měšcem velkým jako hlava nemluvněte a stříbrný prsten, jenž se leskl v paprscích slunce. Kníže zmíněné předměty popadl svými tlustými prsty. „Tady prsten,“ podal Efrin prsten do natažené ruky, „s knížecím erbem mého rodu, aby každý věděl, pod čí ochranou se nacházíš.“ Poté vzal těžký měšec a rovněž jí ho podal. „Pět tisíc zlaťáků, snad to je dost za tvé činy.“

Rudovlasá prsten bez námitek přijala. „A abych nezapomněl.“ Do rukou mu Zbyšek vložil další dar. Byl to luk a šípy, kterými vědma sprovodila Jagu ze světa. Luk, jenž v jejích rukou ožil životem. „Ten krám mě stál víc zlaťáků než stavba sirotčince a tvoje odměna dohromady. Vem si ho ty. Mně k ničemu už nebude a ty ho aspoň dobře využiješ na svých cestách. Předchozí dary jsou za tvou pomoc. Tento je za mou vděčnost.“

Efrin se rozzářily oči radostí. Nic ji nedokázalo potěšit tak jako nová zbraň. Prsty jí brněly nadšením, až znovu sevřou luk a ten začne tepat pod jejím dotykem. Jakoby byl určen jen pro ni.

Vděkem přijala všechny dary. Rozloučila se s knížetem a v doprovodu Zbyška se vrátila do knížecích stájí.

„Mikeše jsme přesunuli. Potom, co jsem zabil ty dvě klisny,“ sklíčeně se přiznal Zbyšek, „tu třetí jsme nikde nemohli najít, asi nám utekla do světa.“

Efrin si odměřeně prohlížela purkrabího. „To mi říkáš až teď s takovým klidem? No co se dá dělat. Pověz, co jste udělali s těly dvojčat kněžny a Yagy?“

„Pohřbili je do vysvěcené půdy, jak nařídila Kazima. Yagu jsme rozčtvrtili a nechali její končetiny zakopat na různých místech ve světě.“

„Aspoň že tak. To se nemusíte obávat, že by se znovu objevila.“ Zbyšek neodpověděl, jen mlčky kráčel.

„Kníže vypadal velice zničeně,“ nahodila po cestě Efrin.

„A ty bys nebyla? Předčasně se vrátit z fronty a najít knížectví plné strachu, mrtvou ženu a děti… Čekal, že synové převezmou trůn a jméno rodiny. Ze dne na den se mu otočil život, a to nemluvíme o lidech, kteří mu smrt svých blízkých dávají za vinu.“

„To je úděl panování. Nikdy nebude pochopení ani politování, zato bude vždy plné břicho a nikdy

žíznivé hrdlo.“

„Moudře to říkáš.“

Purkrabí chtěl ještě něco dodat, ale byl přerušen hlasitým pozdravem od Radoslava.

„Efrin! Jsi tady! Mikeš říkal, že se brzo uzdravíš, a měl pravdu!“

Chlapec se nezvykle hbitě seskočil z trámu, a jakmile se jeho nohy dotkly země, rozběhl se k rudovlasé a vřele ji objal. Na Efrinin vkus až moc vřele.

„Rado, klid, vždyť jí ublížíš,“ uklidňoval ho Zbyšek a snažil se, aby modrookou pustil. „A rovněž se nesluší muži tvého postavení takhle objímat ženu,“ otcovsky ho káral.

Jak kdyby do něj udeřil blesk, pustil modrookou a začal z ní oprašovat neviditelnou špínu.

„Moc se omlouvám, nechtěl jsem tě urazit. Já jen… mám radost. Zachránila jsi celé knížectví a spoustu dalších lidských životů.“

„Půjdu ti připravit koně,“ pronesl purkrabí a vzdálil se do nedaleké kóje.

Efrin zastavila chaotické ruce Radoslava, který z ní stále oprašoval neviditelná smítka špíny.

„Klid, nic se neděje, jen drž své ruce u svého těla.“

„Ano, jistě, jistě,“ zakoktal nadšením. „O Mikeše jsem se staral, jak nejlépe jsem mohl. Bral ho na dlouhé procházky, česal ho a krmil tím nejlepším knížecím krmivem.“

Zvážněl a nejistě začal cucat spodní ret mezi zuby. Rudovlasá mu konejšivě položila ruku na rameno.

„To je dobré, nemusíš se mi omlouvat. Opravdu jsem svůj slib nedodržela. Máš právo se zlobit.“

Zrudl jako jeho vlasy. „To teda ne, mám se proč omlouvat. Kníže Vojta mi vše vysvětlil. Mám ti děkovat. Nebýt tebe, Hana by stejně dřív nebo později zemřela, a my všichni s ní.“

Rychlým krokem se přesunul k jedné z kójí. „Toto sedlo jsem nechal spolu se Zbyškem pro tebe vyrobit. Je z nejlepší kůže od nejzručnějšího řemeslníka v kraji. Nové sedlo jako poděkování a vzpomínku na nás.“

Jak na zavolanou purkrabí vyvedl hřebce z kóje. Lesklou hřívu měl zapletenou do copánků a na zádech mu dokonale sedělo nové sedlo i s veškerým jejím vybavením.

„To jste opravdu nemuseli.“

„Já vím, ale já chtěl,“ hrdě oponoval zrzek.

Vědma ho obdařila jedním ze svých ne moc častých úsměvů a radostí hnaná se dokulhala k Mikešovi. Své čelo opřela o jeho krk a láskyplně ho hladila.

„Zase se vidíme, kamaráde.“ Kůň zařehtal.

„Doufám, že jsi připravený na další výpravu.“ Kůň znovu zařehtal.

Vědma poděkovala Zbyškovi a Radoslavovi. Rozloučila se s nimi, jak se sluší a patří.

„Až potkáš Kazimu,“ mluvila na purkrabího, „vyřiď jí, že ji taky pozdravuji a že doufám, že tohle naše setkání bylo také naše poslední.“

Hradní se hlasitě rozesmál. „Tak toto, až jí povím, bude na mě metat blesky a hromy.“

„Pravděpodobně.“

Hbitostí, jak kdyby nebyla nijak zraněná, se vyhoupla do sedla a pevně uchopila uzdu. Vždy se cítila dobře, když usedla do sedla. Bylo to také to, co znala po celý život. Vyšla před stáje.

Několikrát s Mikešem obkroužila nádvoří a pak, jako vítr hnaný bohy, se vydala pryč z města Stín a konečně na cestu k Větrolamu.